Právě proti klubu, kde strávil uplynulé dvě sezony, pak naskočil do hry v barvách Šumperka uplynulý čtvrtek v přátelském utkání a podobně jako předtím doma s Havířovem rozhodně nezklamal.

Jaký byl pro tebe návrat do Olomouce, za kterou jsi dva roky nastupoval v juniorce a zažil tam i premiéru v seniorském hokeji? Abych řekl pravdu, do Olomouce jsem se moc netěšil. Všechny kluky tam znám, takže to pro mě bylo těžké. V Šumperku nyní ale bojuji o místo v sestavě a kamarádství proto muselo jít stranou. Zápas byl dost vyhrocený s řadou vyloučených a neměl jsem tak na ledě tolik prostoru, abych se mohl ukázat jak Šumperku tak i Olomouci.

Jak vlastně proběhl tvůj návrat do mateřského Šumperka?
Měl jsem podepsat smlouvu v Olomouci, ale ještě předtím mi volali Radek Kučera a trenér Petr Rutar, jestli bych jako šumperský hráč nechtěl zkusit první ligu doma s tím, že bych to měl blíž. Bylo to pro mě obtížné rozhodování, neboť v Olomouci dělám školu a měl jsem tam téměř stabilní místo, ale nakonec zvítězil návrat k rodině.

Co tedy škola?
V Olomouci jsem byl sice již zabydlený, ale školu nějak zvládnu. Pokusím se, domluvit si individuální studijní plán. Olomouc není zase tak daleko a v Šumperku se chci naplno věnovat hokeji a vybojovat si místo v základní sestavě Draků.

Jsi odchovancem Draků, přesto zejména mladší příznivci toho o tobě asi příliš nevědí. Zkus jim nastínit svou dosavadní kariéru. Ze Šumperka jsem odešel v osmé třídě do Přerova, odkud si mě vytáhl trenér Vladimír Martinec do Pardubic, kde jsem však utrpěl vážné zranění páteře a šest měsíců musel jenom ležet. Pak jsem odešel do Olomouce, kde jsem znovu začal hrát pořádně hokej.

Zranění páteře zní dost děsivě. Co si ti tenkrát honilo hlavou?
Byly to hrozné chvíle nejen pro mě, ale také pro celou moji rodinu. Byl jsem v dost vážném stavu a doktoři mi říkali, že už nikdy nebudu hrát hokej. V hlavě mi probíhala řada věcí, ale v tu chvíli člověk najednou ani nepřemýšlí jenom o hokeji, ale jestli se vůbec v pořádku vrátí do běžného života. Naštěstí se mě ujal jeden z nejlepších doktorů v naší republice a dal mě zase dohromady.

Asi je těžké o tom mluvit, ale mohl bys přesto čtenářům přiblížit, jak k tvému vážnému zranění tehdy došlo?
Vyhazoval jsem kotouč ze třetiny a spadl na všechny čtyři. Proti mně byl rozjetý obránce soupeře. Já mu narazil hlavou do kolene, roztříštil si čtvrtý obratel a skončil v nemocnici.

Vraťme se raději k hokeji. Není bez zajímavosti, že máš ještě mladšího bratra, který se tomuto sportu věnuje v přípravce Draků. Snažíš se mu jako již zkušený hráč pomáhat a radit?
Určitě. Navzájem si fandíme a on ve mně vidí vzor. Akorát mě mrzí, že současná práce se šumperskou mládeží není na takové úrovni jako kdysi za dob trenéra Zdeňka Nováka.

Jak bys zhodnotil své dosavadní působení v přípravě šumperského mužstva?
Je nás tady dost mladých hráčů, kteří bojují o místo. Teď nám navíc trochu pomohla zranění některých zkušených hráčů a máme šanci se ještě více ukázat. Doufám, že se nám to podaří. Trenéři nám ale i tak příležitost dávají a já osobně jsem zatím spokojený, v Šumperku se mi líbí.

Jako ročník 1987 můžeš hrát letos naposledy také za juniory. Lákalo by tě pomoci Mladým Drakům do nejvyšší soutěže, neboť letošní výběr by mohl být opravdu hodně silný?
Juniorka má letos určitě šanci postoupit do extraligy. Už jsem se o tom bavil i s panem Rutarem, a pokud bude mužstvo potřebovat pomoci, jsem okamžitě připraven nastoupit. Mít v Šumperku extraligový dorost i juniory a první ligu mužů, by bylo skvělým zázemím a motivací pro místní mladé hokejisty. Snad tomu tak jednou bude.

Jak je pro hokejistu obtížný přechod z juniorské kategorie do mužů?
Není to jednoduché. Myslel jsem si, že nejhorší je přechod z deváté třídy do dorostu, ale není to tak. V mládežnických kategoriích jsou věkové rozdíly mezi hráči tak tři roky, v mužích třeba i patnáct a ty zkušenosti se pak musí projevit. Vím, že ještě musím hodně makat, abych se do kádru mužů prosadil natrvalo.