Takových příběhů, kdy umírali nevinní čeští Němci, se v posledních dnech války a těsně po ní odehrálo mnoho, jen se o nich léta mlčelo. Vrahy amnestoval jeden z poválečných Benešových dekretů. Kvůli němu zůstala nepotrestána i vražda, při níž (zřejmě) 7. května 1945 přišel o život Hubert Habermann. Zemřel pár kilometrů od Šumperka - v aleji bludovských lázní. Bylo mu 44 let.

Přiznání vraha Jiřího Pazoura, třicetiletého lázeňského holiče, je součástí útlého soudního spisu, který uchovává Okresní archiv v Šumperku. Jediným trestem pro vraha byly nakonec jen dva měsíce vazební věznice, když se případ na žádost Habermannovy švagrové v roce 1950 vyšetřoval.

Pazourův čin měl dva svědky - členy lidové hlídky, kteří 7. května večer vedli Habermanna do lázní, kde měl zasedat revoluční národní výbor. Jeho členové se ale mezitím rozešli, a tak eskorta pokračovala dál s cílem v místním chudobinci, kde bylo ve sklepě vězení užívané dřív gestapem. Ještě v aleji lázní ale trojici dohonil Jiří Pazour, který měl za úkol hlídkovat na hlavní silnici.

„Uchopil Habermanna za ruku, smýkl s ním, aby se na něj nedíval, přiložil mu pistoli zezadu do týla a vystřelil,“ popsali shodně členové eskorty. Oba se rozprchli do polí, protože měli strach, aby podnapilý Pazour nezaútočil i na ně.

„Doznávám, že jsem Habermanna zastřelil, ale učinil jsem tak jako strážný tajné organizace vybudované za okupace. O jakou organizaci se jednalo, nevím. Byla to však organizace proti Němcům. Konal jsem tudíž svou povinnost,“ vypověděl do protokolu Pazour.

Výpověď několikrát pozměnil, a jednou dokonce uvedl, že svého činu lituje. Při prvním výslechu v dubnu 1950 tvrdil, že ho Habermann ohrožoval a že se pokoušel o útěk. Tvrdil také, že Habermann za války udával gestapu bludovské občany, z nichž někteří pak zahynuli v koncentráku. Ve výpovědi z června však říká, že nikdy nic takového nevyslovil.

„Po zastřelení jsem se vrátil do lázní a přemýšlel jsem, co s ním udělat. Uviděl jsem dřevěná kolečka, s nimi jsem se vrátil, naložil na ně Habermanna, odvezl jsem ho k řece, hodil ho do vody a víc se o něj nestaral. Čin ospravedlňuji tím, že jsem byl v podnapilém stavu a chtěl jsem si s Habermannem vyřídit příkoří z doby války,“ vypověděl Pazour a přidal, že zahraniční rozhlas Čechy nabádal, aby Němce ničili.

„Domníval jsem se proto, že svým činem nezavinil jsem nic tak zvláštního.“

Vyšetřování začalo až v roce 1950

V Bludově celá léta všichni věděli, kdo mlynáře a majitele pily zastřelil. Vyšetřování ale odstartovala až v březnu 1950 žádost Jany Mádrové z Olomouce, mlynářovy švagrové. Jménem své sestry Aurélie Habermannové, která i s dětmi musela opustit domov a odejít hned při prvním transportu Němců do Německa, žádala o úmrtní list jejího muže, či potvrzení, že je po smrti.

„Sestra žije s dětmi bez prostředků a potvrzení potřebuje pro tamní úřady k žádosti o rentu po manželovi,“ psala Jana Mádrová. Popisovala, jak se Aurélie se svým tchánem i švagrem pokoušeli Habermanna najít, když se nevracel domů. Dozvídali se, že ho odvezli Rusové, že uprchl anebo že je v Rakousku. Nikdo neměl odvahu říct vdově pravdu.

Podle dostupných informací byl Habermann slušný člověk, který se v Čechům choval vždycky dobře. Narodil se v roce 1901, jeho otec byl Němec, matka Češka. Mlýn zdědil v roce 1937 po svém bratru Gustavovi a podnikání se mu dařilo. Naproti své vile provozoval i pilu a bednárnu a dával práci celému dolnímu konci Bludova. Babička Oty Bösera, kterému dnes Habermannův dům patří, mlynáře dobře znala.

„Říkala, že to byl nekonfliktní člověk. On i jeho žena byli ze smíšených manželství, děti posílal do české školy, doma se mluvilo spíš česky než německy. Když babička potřebovala pomlít mouku, měla u něj vždy dveře otevřené. Pomohl, i když tím za války riskoval. Po válce se prý ve vile rabovalo. Lidé vyhazovali věci oknem. Co kdo chtěl, to si odnesl. A všichni v obci věděli, kdo Habermanna zabil,“ říká Oto Böser.

Postřeh o charakteru mlynáře přidává i místní kronikář Stanislav Balík:

„Němci vystěhovali strýce mé ženy Aloise Stona z bludovského statku a musel odejít do Javorníku. Ještě předtím odvezl k Habermannovi obilí, ten mu ho vzal na čestné slovo a po celou válku si pak strýc jezdíval k němu pro mouku.“

Balík mluvil i s bratrem vraha Jiřího Pazoura. „Do smrti se za bratra styděl. Měl oči plné slz, když mi před lety vyprávěl, jak to bylo. Pazourova nenávist k Habermannovi pramenila z karbanu, protože s ním v hospodě často prohrával. Byl také prchlivý a vzteklý a k tomu se přidala euforie z konce války,“ říká kronikář a dodává, že tělo zavražděného údajně vyplavalo u Leštiny a někdo ho bez pohřbu zakopal. V obecní kronice není o vraždě ani slovo.

Řízení proti Jiřímu Pazourovi soud zastavil 26. července 1950 na návrh prokuratury a propustil ho z vazby. V lednu 1951 pak soud vydal vdově potvrzení, že její muž byl 7. května 1945 zastřelen.

Román a film

Námětem pro film Juraje Herze se stal stejnojmenný román Josefa Urbana, který Habermannův příběh literárně zpracoval a podílel se i na první verzi scénáře. Podle jeho verze mlynáře ubila v kotelně bludovských lázní skupina místních lidí, tělo pak spálili v kotli. Některá jména si Urban vymyslel, některá jsou ale skutečná - je mezi nimi i stárek mlýna nebo majitel lázní.

„Neměl jsem a nemám žádný důvod někoho poškodit. Vycházel jsem z reálných vzpomínek pamětníků, ale není to literatura faktu, nýbrž román. Mám k dispozici písemné výpovědi pamětníků, detailně mapující jména, pozice a výpovědi účastníků vyšetřování kauzy. K případu se velmi obsáhle vyjádřil i synovec Habermanna. To, že nejsou v okresním archivu ucelené doklady k osudným událostem, neznamená, že ve skutečnosti neexistují. Nebudu a nechci je vytahovat, zatím nemám důvod,“ řekl autor románu.

Ve filmu Juraje Herze mlynáře zlynčuje více než desítka jeho zaměstnanců. Děj se ale odehrává jinde a mnohé postavy jsou jiné.

„Bludovskou tragédií se film jen volně inspiruje a Habermannův příběh posunuje do obecnější roviny. To, že se z osudů úspěšného, zámožného podnikatele stala téměř antická tragédie, bylo způsobeno dobou a místem, kde žil,“ říká mluvčí filmové produkce Helena Hejčová.

V Habermannově domě je dnes elegantní penzion

V domě za tratí na okraji Bludova, kde žila rodina mlynáře Habermanna, je dnes elegantní penzion s pěti pokoji a restaurací. Většina hostů o tragédii dávných majitelů nic netuší. Dům, a zejména impozantní vestibul se starodávným schodištěm a původními dveřmi, má ale pořád působivou atmosféru.

Jako byste se ocitli před 80 lety a skoro čekáte, že se některé dveře otevřou a někdejší majitel, jehož portrét visí na zdi, vstoupí. A pak vejde současný majitel Oto Böser v pracovních kalhotách, starém svetru a se zaprášeným kloboukem na hlavě, jak na chvíli přerušil práci na zahradě, a člověk má na okamžik pocit, že Hubert Habermann je zpátky. Takhle nějak mohl vypadat.

„Koupili jsme dům se ženou v roce 1991 od obce. Na obecní desce viselo oznámení, že je na prodej i se třemi obecními byty. Dva byly obsazené. Dům byl v podobně tristním stavu, jako je dnes areál někdejšího mlýna a pily na druhé straně silnice. Ale pod zvětralou slupkou se původní krása stále ukrývala a hlavně mě zaujalo těch pět tisíc metrů pozemků,“ vzpomíná Oto Böser na začátky podnikání.

Dodnes pracuje na stavbách a o penzion, kde rodina také bydlí, se stará jeho žena. Otevírali v roce 1997 po pěti letech usilovné práce.
V domě bylo vlhko, jak nefungovala kanalizace, parkety pod linoleem byly zčásti plesnivé, některé dveře pobité heraklitem. Ze sklepů, kde stály kotle na pevná paliva, vyvezli vlečku popela, protože někteří nájemníci ho prostě sypali do tmavých koutů. Dnes nádherná zahrada vypadala jako džungle, kde se v kopřivách našlo vše od starého umyvadla, přes pneumatiky až k plechové vaně. Na konci zahrady jsou stále znát stopy po náspu - od trati do pily tudy vedla železniční vlečka.

S pomocí architekta se Böserovi snažili vrátit domu původní podobu.

„Například z fotek jsme zjistili, že stříška nad vchodem, zakrytá kusem plechu, měla původně tvar hříbku. A o názvu penzionu Habermannova vila bylo od počátku jasno. Domu tak stejně všichni místní říkali. Podle fotky v novinách jsme nechali vymalovat portrét Huberta Habermanna, takže se alespoň takto domů vrátil,“ říká Věra Böserová. Do místnosti nad schodištěm umístili Böserovi kulečník a později od pamětníků zjistili, že i za Habermannů tam kulečník stál.

Někteří hosté se na minulost vyptávají a v roce 1995 přijela i Habermannova starší dcera Mellita. Na konci války, kdy s matkou a sestrou odcházela do transportu směr Německo, jí bylo třináct.

„Byla ráda, že se může podívat dovnitř a posedět s námi, protože dřív se jí to nepodařilo,“ říká Oto Böser a dodává: „Mám dobrý pocit z toho, že jsme dům zachránili.“

Jak dopadla rodina Huberta Habermanna?

Hubert a Aurélie Habermanovi se vzali v roce1925 a měli čtyři děti. Vdova Aurélie byla v roce 1945 zařazena hned do prvního transportu Němců při jejich odsunu do Německa. Odcházela se dcerami - třináctiletou Mellitou a sedmiletou Anne-Marií. Zemřela v roce 1966.

Její nejstarší syn Heinrich musel narukovat do Hitlerovy armády. Za to, že se v Jugoslávii ztratil své jednotce, byl odsouzen na osm let v garnisoně. V Německu ho pak z vězení osvobodili Američané a Heinrich se ještě stihl vrátit do Bludova k matce. Tady ho zřejmě na základě udání zadrželi Rusové a poslali do zajateckého tábora v Osvětimi. Podařilo se mu utéci a dostat se za matkou do Německa. Později odešel do Austrálie, v roce 1995 zemřel v Mnichově na rakovinu.

Jeho mladší bratr Otto musel narukovat v závěru války jako šestnáctiletý kluk. Utekl z amerického zajateckého tábora v Sokolově a také se dostal za matkou do Německa. Otto, Mellita a Anne-Marie ještě před devíti lety žili.

Část spisu s přiznáním Jiřího Pazoura, že zabil Huberta Habermanna