Publikum mohlo sledovat představení, kde hrálo vše, co má ruce i nohy, včetně kulisáků, malou roli si „střihla" také uvaděčka. Konečně také diváci po představení nespěchali domů, divadlo žilo – hrálo se, zpívalo a povídalo - až do noci. Jedním ze „smutných" rekordů také bylo, že hodinu po poslední oponě došlo víno.

V sobotu 2. listopadu byl sál zaplněn prakticky do posledního místečka. A „vyhladovělé" publikum po letech „diet" si mohlo dosyta užít muzikál se vším všudy. Potvrdilo se, že inscenace z dílny režiséra Jozefa Z. Czerneckiho je zárukou kvality.

„Musím se však přiznat, že to byl pro mě tvrdý oříšek. Obvykle mívám na nastudování muzikálového přestavení osm týdnů, v Šumperku mi musela stačit doba o dva týdny kratší. Bylo znát, že herci byli při premiéře nervózní, potřebují ještě pár repríz, aby se uvolnili a představení volně plynulo," zhodnotil výkon souboru režisér. „A jestli jsem spokojený s premiérou? O mně je známé, že nejsem nikdy spokojený," dodal s úsměvem.

Při první polovině představení, která trvala téměř dvě hodiny, bylo místy náročné udržet pozornost. Na druhou stranu reakce diváků a potlesky, kterými odměňovali herce za jednotlivé výstupy, svědčily o tom, že se hlediště dobře baví.

Výkony pánského tria fasádníků v podání Petra Komínka, Milana Cimeráka a Víta Pištěckého byly pohlazením po duši. Skvěle se na navzájem doplňovali a bylo poznat, že si navzájem sedli.

To se o jejich dámských protějšcích – Vendula Nováková, Lucie Šmejkalová a Dana Růžičková - už říct nedalo. Místo sehraného týmu zde byla cítit rivalita, boj o pozornost a snaha vyniknout. To bylo znát především během hudebních výstupů. Dámy až zbytečně „tlačily na pilu" a místo kompaktních vícehlasů to vypadalo, že se soutěží o to, kdo koho přeřve.

Po přestávce už inscenace nabrala správné otáčky, o čemž svědčily salvy smíchu, dlouhotrvající potlesk a hudební přídavek, kterým soubor poděkoval divákům za jejich přízeň.

„Bavili jsme se skvěle. Mám pocit, že šumperské divadlo opět dostává šanci… Cítím tu naději, že se lidé do hlediště vrátí…," znělo po premiéře v předsálí.

Skvělý nápad je i návrat k tradici společného posezení diváků s herci. To však tak trochu pokazil amatérsky vedený bar, ve kterém obsluha nalévala víno - na výběr bylo červené a bílé – z plastových lahví. Po hodině došlo bílé, obsluha však zajistila nové. I když se lidé chtěli dál bavit, tak po necelých třech hodinách se bar zavřel a bylo vymalováno… Asi si provozovatel nechtěl vydělat…