Mauricius, Senegal, Egypt. O festival je světový zájem

„Moc velkou radost z vás nemám,“ říká a dodává, že právě řeší dopravu účastníků festivalu z Mauricia. Když se však rozpovídá o své celoživotní zálibě, na tváři se jí rychle objeví úsměv.

Kdy jste měla naposledy letní dovolenou?
Za celých dvacet let, kdy s manželem pořádáme festival, jsme dovolenou neměli. Dá se bez nadsázky říci, že jeden ročník festivalu uzavřeme a hned začínáme druhý. Už nyní máme osm nabídek od souborů ze světa na příští rok.

Příprava festivalu vám opravdu zabere celý rok?
Ano, v permanenci jsme celoročně. Dokonce jsme si doma zřídili i malou kancelář.

Festival organizačně zajišťujete jen vy s manželem, nebo máte okolo sebe vybudovaný tým?
S organizací nám pomáhají hlavně naše dcery. Kromě toho máme organizační štáb asi deseti lidí. Každý člen štábu se věnuje konkrétní činnosti. Někdo má na starost ubytování hostů, jiný propagaci a tak dále. Největší zátěž ale přesto nese naše rodina.

Kde se před dvaceti lety vzala myšlenka uspořádat v Šumperku folklorní festival?
Inspirovali jsme se festivalem ve francouzském Fondremand. Je to středověká tvrz s podhradím, kde bydlí 146 lidí a všichni se podílí na organizaci přehlídky. V malé vesnici se každoročně vystřídá dvacet tisíc návštěvníků. Byl to pro nás tak úžasný zážitek, že jsme hned tentýž rok uspořádali v Postřelmově festival inspirovaný tím francouzským.

První ročník festivalu se tedy neodehrával v Šumperku.
Ano. Když jsme ale následující rok přišli na postřelmovský obecní úřad, řekli nám: Však si to udělejte, my vám dáme patnáct set korun na ceny. Tím jejich zájem skončil. Po volbách se totiž vystřídalo vedení obce a změnila se celková atmosféra. S našimi nepříznivými zkušenostmi jsme se podělili s představiteli Šumperka, kteří se nás ujali.

Kdybyste porovnala první ročníky s tím, kam se festival vyvinul po dvaceti letech, kde vidíte největší změny?
To se nedá lehce srovnat. Na začátku jsme nevěděli, do čeho jdeme. Festival nemůžete dělat jen s hezkým nápadem v hlavě. Ve vašem úsilí vás především musí někdo podpořit. Ze začátku o nás na radnici vykládali, že jsme vycpaní medvědi. Ptali se, proč má být v tomto kraji folklorní festival. Zázemí, které jsme našli v Šumperku, je úžasné, cítíme velkou podporu města. Jsme rádi, že se v Šumperku festival uchytil. Podle velkého ohlasu od návštěvníků se dá poznat, že lidé díky přehlídce dostali něco, co jim v kulturním prostředí chybělo.

Přesto, zkusme alespoň srovnat, kolik lidí se převléká do krojů dnes a před dvacet lety?
Začínali jsme se 150 až 200 lidmi, dnes festival má 550 až 600 účastníků. Některé zahraniční soubory hostíme čtyři až sedm dní.

Takže jim připravujete program i na celý týden?
Jistě. Letos například soubor z Mauricia jede do Jeseníku, Loučné, Velkých Losin, Bludova, Mohelnice a do dalších obcí. Umožníme jim podívat se na zajímavá místa v regionu, aby nepoznali jen Šumperk. Soubory pak od nás jedou na turné po republice. Na náš festival naváží podobné akce v Liptále, Brně, ve Valašských Kloboukách nebo v Praze. My s organizací máme ale nejvíce práce, protože musíme soubory přepravit do České republiky.

Vaši akci koordinujete s jinými festivaly?
Jsme členy Folklorního sdružení České republiky. Většina souborů se hlásí přímo nám, ale pokud někdo ze členů zná zajímavého hosta, nabídne jej nám a naopak.

Bez spolupráce s folklorním sdružením byste asi do Šumperka nedostali hosty z exotických zemí, nebo se mýlím? Nedovedu si představit, že by si na Mauriciu sedli k internetu, našli Šumperk a řekli si, že zkusí kontaktovat pořadatele zdejšího festivalu…
Ano, ti si sedli, tak to bylo.

Opravdu?
Konkrétně Mauricius se přihlásil přímo na mou e-mailovou adresu. My jsme je nabídli pořadatelům dalších festivalů.

Čím si vysvětlujete, že věhlas šumperského festivalu dosáhl až do ostrova v rovníkové Africe?
Od letošního roku jsme členy Mezinárodní rady organizátorů folklorních festivalů a lidového umění CIOFF. Do celého světa distribuují kalendář, kde jsou termíny festivalů členů CIOFFu. Zahraniční soubory si pak podle termínu konání a podmínek vybírají, kterého festivalu se účastní. Když jsme s přehlídkou začínali, zahraniční soubory jsme kontaktovali sami, teď se hlásí ony nám. Už jich je strašně moc.

Kolik?
Letos se jich přihlásilo 72, vybrali jsme jich jedenáct.

Pocházíte z Postřelmova?
Ne, jsem rodačka z Náměště na Hané, ale vyrůstala jsem v Libině.

Váš původ by tedy vysvětloval váš zájem o folklor.
Do folkloru mě navlékla maminka, která je divadelnice. Ale dostala jsem se k němu náhodou, když jsem s dětmi jedné třídy základní školy v Libině připravila pásmo valašských tanců a dětských her. V roce 1961 jsem se přestěhovala do Postřelmova. Ve folklorním souboru Markovice pracujeme s manželem už 49 let, je to naše celoživotní dílo.
V polovině 60. let soubor Mír, předchůdce Markovice, koupil od souboru Julia Fučíka plné nákladní auto krojů z východního Slovenska, z Oravy, ze Starého Hrozenkova, jižní Moravy, jižních Čech a dalších míst. Tehdejší vedoucí souboru Mír rozhodl, že budeme tančit to, na co máme kroje. Když jsme ale přijeli na soutěžní přehlídku, skončili jsme mezi posledními. Zařazovali nás do oblasti Hané a mezi Hanáky jsme nemohli uspět. Proto jsme se rozhodli, že musíme dát dohromady folklor z naší oblasti.

Existoval v minulosti folklor i na Šumpersku?
V šumperském muzeu pracovala doktorka Vanda Tůmová, která nás přesvědčila, že folklor byl všude. Vytvářeli si jej lidé ve všech vesnicích daleko od center. Nebyly to jen písně a tance, ale patří sem i zvyky a obyčeje. Začali jsme pátrat po archivech, sbírat části krojů, řadu věcí nám nosili lidé. S pomocí etnografů jsme dali dohromady materiál, ze kterého nyní Markovice hraje, tančí a zpívá. Když jsme začali provádět folklor z regionu, okamžitě jsme byli v soutěžích na špičce.

Takže neplatí, že folklor byl záležitostí pouze Hané či jižní Moravy?
Severní Haná zasahovala od Loštic k Sudkovu, Postřelmovu a Zábřehu. Severněji leží oblast severozápadní Moravy, kterou tvořilo jedenáct českých vesniček, například Svébohov, Zborov nebo Štědrákova Lhota. Svůj folklor ale měli i obyvatelé německy mluvících oblastí v údolí Desné. Když se podíváte do starých kronik, najdete tam fotografie ze 20. let z velkých národopisných či zemědělských slavností na Šumpersku.

Lidové zvyky či tance byly tedy živé všude, jen s postupem času zmizely?
Ano, svůj folklor měla každá, i sebemenší vesnice. Lidové zvyky provázely lidi v průběhu celého roku: v lednu chodili na plesy, pak slavili masopust, vynášeli smrtku, připomínali si Velikonoce, pálili čarodějnice, slavili dožíňky, trnkobraní, rok uzavírali Vánocemi. Lidé folklorem nahrazovali to, co jim dnes dá třeba televize.

Mají dnes zájem o tradiční život svých předků i mladí lidé?
Markovici tvoří osm tanečních párů plus muzikanti a zpěváci. Se současnými členy jsme začínali, když jim bylo deset let. Postupně prošli základní a střední školu, teď máme v souboru osm inženýrů. Pořád chodí na zkoušky, stále je to drží. V dětském souboru Markovička máme čtyři vnuky. Kluci se v kroji tančit nestydí.

A kdo se věnuje folkloru z vaší rodiny?
Postihl celou naši rodinu. V souboru tančily naše dcery, vnoučata tančila v dětském souboru. Celý náš život byl soubor.

Čemu byste se v životě věnovala, pokud ne folkloru?
(Smích). Nevím, folklor už je ve mně. Asi bych těžko dělala něco jiného. To by folklor vůbec nesměl existovat. A kdyby neexistoval, tak bych jej asi začala vymýšlet.