Já a dalších více než sto šílenců odjíždí na trasu Würtzburg – Brusel – Gent – Bad Hersfeld. Tamním obyvatelům vezeme střípek českých Vánoc. Zapíváme koledy a hlavně slavnou mši Jana Jakuba Ryby Hej, mistře.

„Tak  honem rozloučit a vyrážíme, silnice nejsou nic moc, v Německu chumelí," zní jasné povely od realizačního týmu. Ten vede dětský lékař Vít Rozehnal, který náš odvážný podnik zorganizoval.

Do dvou autobusů nasedá sto pět zpěváků a muzikantů. Jsou mezi nimi učitelé, lékaři, studenti, důchodci, prodavači, podnikatelé, zemědělci, dokonce i šumperský místostarosta a jeden novinář – to jako já. Ansámbl se dává dohromady jednou za rok, aby si společně zazpíval Rybovu mši. Tato tradice, která vznikla v devadesátých letech minulého století, loni poprvé překročila hranice Česka.

„Nejprve jsme zpívali vždy na půlnoční a 25. prosince v šumperském klášterním kostele. Občas jsme přidali výjezd do blízkého okolí. Těleso zrálo jako víno a tak když přišlo loni pozvání na českou ambasádu do Vídně, neváhali jsme. Mše měla obrovský úspěch. Na další rok pak přišla nabídka do Bruselu," říká duše celého projektu Vít Rozehnal, který vedle své lékařské praxe vede i smíšený sbor Schola od sv. Jana Křtitele. Ta je vždy také základem „vánočního" ansámblu.

Usedám vedle parťačky Lúdi, se kterou jsem několik let zpívala v Šumperském dětském sboru Motýli. Neviděly jsme se asi pětatřicet let. Kolem mě se do sedadel zavrtají další bývalé „motýlovky" a už jedeme jako zamlada. Abychom se nenudily, tak Zdenička rozdává nůžky a papír a pouštíme se do vystřihování vánočních ozdob, kterými postupně „vylepšujeme" náš autobus.

Díky žvanění a vystřihování nám cesta ubíhá rychle. Tu nám zpříjemňují i skvělí řidiči. Kafíčko nám nosí až pod nos.V půl čtvrté přistáváme ve Würtzburgu. Čeká nás ubytování a zkouška. Během ní se přidáváme k projektu Česko zpívá koledy. Jen je nezpíváme na náměstí v Česku, ale Würtzburčanům. V osm večer stojíme na stupních a seznamujeme místní publikum s dílem Jana Jakuby Ryby. Diváci nás odmění potleskem ve stoje. „Ty nás vždycky tak vyhecuješ… Škoda, že nejsi moje manželka," slyší dirigent Vít Rozehnal poklonu od jednoho ze zpěváků.

Dostáváme pozvání na skvělé místní víno. Během přejezdu na ubytovnu je pak v autobuse hodně veselo. Padáme únavou do postele a ráno v devět už zase sedíme na svých sedadlech a valíme na Brusel.

Kromě krátké procházky kolem kostela Sacre-Coeur, kde zpíváme, a zkoušky už toho moc nestiháme. Na hlt dobré slivovice se ale vždy čas najde. Je třeba doladit hlasivky. Dirigent i my druhý koncert opět zvládáme skvěle. Asi jsme podali slušný výkon, protože nás hostitelé ze slovenské misie odměňují výbornými bagetami a my tím, že si kupujeme na recepci víno, přispíváme na africké děti.

Na třetí den jsme se moc těšíme, čeká nás prohlídka Bruselu a „jen" šedesátikilometrový přejezd do Gentu. Máme také konečně čas na vyhlášené belgické pralinky a úžasné vafle. V katedrále sv. Bavona je zima jak v Rusku a málokterý návštěvník vydrží naše zpívání až dokonce. Díky tomu, že turistů průběžně přichází a odchází poměrně dost, tak alespoň část Rybovy mše jich slyší stovky. Ti posluchači co zbudou, na závěr opět povstanou a tleskají.

Je sobota a vydáváme se na poslední etapu našeho putování. Opouštíme Belgii a nabíráme směr k domovu. Čeká nás však ještě zastávka v městečku zhruba stejně velkém jako je Šumperk, v partnerském Bad Hersfeldu.

Asi proto, že nás vítá vedle místních i delegace ze šumperské radnice a z pracovní cesty z Albánie přijíždí i náš starosta, se vybičujeme k úžasnému výkonu. Odměnou nám je opět aplaus ve stoje, občerstvení a místní pivo. U něj vydržíme sedět, zpívat a klábosit až do ranního kuropění.

Po pár hodinách spánku jsme opět na cestě. Vydáváme se na přejezd z Bad Hersfeldu do Šumperka.. Dozvídáme se, že na příští rok máme pozvání do Lucemburska. Všude po autobuse jsou rozvěšení papíroví kapříci, a další vystřižené vánoční ozdoby, po oknech kloužou i řetězy, které jsme vyrobili z prostírek. Ty jsme získali v restauraci v Gentu, kde jsme si dali skvělou polévku. Na hranicích si zazpíváme „motýlovskou hitovku" Aká si mi krásná a už jsme doma.

Loučení na šumperském „Gottwalďáku" je rychlé. Jsme všichni utahaní a navíc víme, že se zase 25. prosince potkáme na posledním letošním koncertě v klášterním kostele. I tam byl aplaus ve stoje.

„Pane dirigente, Vítku, moc děkujeme. Fakt jsme si to letošní zpívání užili. Doufáme, že alespoň trochu i ty," znělo z desítek vděčných hrdel.