Změnilo se během let, kdy jste u divadla, to, jak to u divadla chodí?
Když jsem nastoupila po škole do angažmá, bylo inscenováno deset premiér. Zkoušely se dvě hry najednou plus jedna pohádka. Teď máme premiér pět a pohádky dvě. Také nás bylo tehdy v souboru dvacet osm, teď je nás jedenáct. Tehdy jsme byli zájezdová scéna, vyjížděli jsme pětkrát až desetkrát za měsíc. Dnes vyjedeme asi dvacetkrát za sezonu. Na čistotu textu dohlížela nápověda. Dnes je její místo prázdné a mnohdy se z textu stává hokej, pokud není ve verších. Těch rozdílů je víc…

Je nyní práce herců náročnější?
Je nás málo, takže pracujeme intenzivněji. Dalo by se říct stále.

Kolegové mi na vás prozradili, že i po řadě let praxe míváte před premiérou trému. Je to pravda?
To jsou infarktové stavy. Tluču se hlavou do zdi, proč tohle vůbec dělám. To si nedovedete představit, jaký jsem trémista.

Celý rozhovor najdete 29. ledna v Moravském severu, úterní příloze Šumperského a jesenického deníku