Volby do sněmovny začínají za

Nahrávám odpočet ...
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Přežili svou dobu, jejich příběhy vydaly na napínavou knihu

Šumperk - Jednačtyřicet dramatických příběhů, z nichž mnohé by vydaly na napínavý román, nabízí kniha Přežili svou dobu, kterou právě vydalo nakladatelství Veduta ve Štítech. Knihu o zapomenutých hrdinech z let dvou totalitních režimů - nacismu a komunismu - napsal Vít Lucuk z Vikýřovic.

31.10.2011
SDÍLEJ:

Autor knihy Přežili svou dobu Vít Lucuk (vpravo) s jedním z pamětníků z knihy Vasilem DerďukemFoto: DENÍK/Stanislava Rybičková

Jako jeden z mnoha „sběračů“ pracuje pro občanské sdružení Post Bellum. Natáčí s pamětníky rozhovory a záznamy ukládá na internetový portál Paměť národa. Ze sbírky vzniká stejnojmenný rozhlasový cyklus a teď vydala i na knihu, v níž autor zachytil osudy lidí ze Šumperska, Zábřežska a Mohelnicka.

S diktafonem objíždí pamětníky, kteří prošli nacistickými věznicemi a lágry či partyzánskými oddíly. Zpovídá volyňské Čechy, které semlely zvraty režimů na Volyni, aby se nakonec v rámci poválečné reemigrace vrátili do staré vlasti. Zaznamenává i příběhy politických vězňů z komunistických věznic, příběhy disidentů a také Němců, kteří po válce zažili na vlastní kůži českou odvetu.

„Člověk si představuje, že ta historie je uzavřená, že žije už jen v knihách nebo ve filmech. Ale oni ti lidé, její přímí aktéři, pořád ještě žijí. Je důležité jejich vzpomínky zachovat. Času moc nezbývá, pět z nich se vydání knihy už nedožilo,“ říká autor.

Zcela netradiční kapitolou je hned úvodní příběh Vladimíra Bauma z Petrova nad Desnou, který pocházel z česko-německého manželství a musel narukovat jako pilot k wehrmachtu. Po sestřelení a těžkém zranění působil na frontách jako radista.

Snad nejvíc Víta Lucuka zaujal příběh volyňské rodiny Bohatých, který mu vyprávěl nejstarší z pamětníků v knize, téměř devadesátiletý Antonín Bohatý ze Šumperka.

„Přihlásil se do Svobodova armádního sboru a prošel s ním boji na Dukle, kde byl těžce raněn. Takových osudů je v knize víc, ale mě mimořádně zaujala statečnost pamětníkovy maminky Anny, která zachránila židovskou dívku, dceru sousedů na Volyni. Podplatila ukrajinské stráže a dostala ji z ghetta. Po zbytek války ji doma ukrývala, i když za to hrozilo vyvraždění celé rodiny. Při poválečné reemigraci na Moravu manželé Bohatých vydávali dívku za svou dceru. Až do jejich smrti se o ně starala, a vlastní potomci Bohatých se pak dokonce vzdali dědictví v její prospěch,“ vypráví autor.

Dramatické jsou také osudy politických vězňů 50. let - Jana Janků z Hanušovic, Vlastimila Maiera z Postřelmova nebo Jaromíra Jarmary z Hrabové. Poslední z nich stejně jako Jan Janků pobyl i v cele smrti, odseděl si nakonec deset let. Po propuštění se vrátil do rodné Třeštiny a musel potkávat lidi, kteří podepisovali petice za jeho popravu. Do konce života pak lidem moc nevěřil. „Zajímavým momentem jeho příběhu byl sňatek. Snoubenka pana Jarmary se za něj provdala v zastoupení jeho otce ve vězení, i když nemohla tušit, že se z doživotního trestu dostane. Pan Jarmara na ni při rozhovoru vzpomínal se slzami v očích,“ řekl Vít Lucuk.

Jeho kniha je v prodeji z šumperských knihkupectvích, ale autorova práce nekončí. Dál sbírá příběhy, jako je například osud Aloise Kubiše ze Šumperka, který je vzdáleným příbuzným jednoho z atentátníků na Heidricha.

„Svého příbuzného nikdy neviděl, ale po atentátu zatkli celou širokou rodinu a pan Kubiš jako malý kluk měl poznávat atentátníky podle jejich hlav naložených v lihu. Ve vězení na něm dělali pokusy s očkovacími látkami,“ uzavírá Vít Lucuk.

Paní Ingeborg zažila jako dítě šest let v internaci

Jednou z hrdinek vzpomínkové knihy Přežili svou dobu, v níž pamětníky zpovídal Vít Lucuk, je také Ingeborg Cäsarová ze Šumperka. Patří k těm, o jejichž osudech se desítky let mlčelo - k německým obyvatelům, kteří z různých důvodů nebyli po válce zařazeni k odsunu do Německa a z principu kolektivní viny zažili pomstu Čechů.

V tom lepším případě „jen“ pobyt v internačním táboře. Šest let v něm žila s rodiči i paní Ingeborg. Na konci války jí bylo necelých devět let. Jak vzpomíná na poslední válečné dny?

„Žili jsme v Bohumíně, a když se blížila fronta, evakuovali část civilistů - ženy a děti - do Města Libavá. Přijeli pro nás autobusem. Tam jsme také zažili příchod Rusů a domů jsme se pak vraceli pěšky. Náš dům byl zapečetěný, žili jsme pak v jakémsi polozbořeném, vlhkém domku, otec byl v internačním táboře a maminka těžko sháněla něco k jídlu.“

Kdy jste skončili všichni v internaci?
V roce 1947jsme dostali výzvu, ať se připravíme na odsun; mysleli jsme, že cílem je Německo. Místo toho nás odvezli do internačního tábora ve Svatobořicích na Kyjovsku. Byli tam samí staří nebo nemocní či různě postižení lidé, já tam byla jediné dítě. Podmínky byly otřesné: dřevěné baráky, v jedné místnosti spousta lidí, málo jídla. Já i maminka jsme tam dostaly tuberkulózu, otec byl diabetik a jeho stav se velmi horšil.

Chodila jste do školy?
Jako jediná jsem mohla tábor denně opouštět. Docházela jsme do školy v obci. Za ty dva roky od války jsem se stihla naučit česky. Neměla jsme žádné kamarády, spolužáci mě denně pronásledovali, házeli po mě aktovkami nebo shnilou řepou, plivali po mně. Učitelka se mě nijak nezastala, spíš naopak. Byla jsem podvyživená. Z koše jsem ve škole vybírala nedojedené svačiny a ty pak nosila domů k večeři. Viděla jsem tolik bídy a utrpení, že už v těch deseti letech jsem byla dospělá.

Jaký byl nejhorší moment?
Vánoce 1948. Maminka byla tak zesláblá a vyčerpaná, že nedokázala vstát z postel. Nakonec jí pomohl jeden kněz, který sehnal doktora, a maminka dostala nějaké injekce. Vzpamatovala se.

Jak dlouho jste byli v internaci?
Celkem šest a půl roku. V roce 1949 nás přesunuli do dalšího tábora v Mohelnici, kde jsme byli do listopadu 1955. Byly to opět dřevěné baráky - dodnes stojí v areálu autokempu. Tam byly podmínky o něco snesitelnější, hlavně jsme už mohli ven, ale na noc jsme se museli vracet. Tatínek přišel o nohu, o živobytí se starala maminka, situace byla dost kritická. Neměla jsem co na sebe, maminka mi šila ručně šaty. Jednu dobu jsme měli jen dvě postele. Táta si svobodu neužil, zemřel na neléčený diabetes pět dní po propuštění z internace.

Jaký byl váš další život?
Nastěhovali jsme se do maličkého vlhkého bytu v Mohelnici. Můj strýc, odsunutý do Německa, přitom měl už v roce 1955 vlastní domek. Vystudovala jsem zdravotnickou školu, provdala se a narodily se mi děti. Navštívit příbuzné v Německu bylo velmi složité. Dvakrát jsem kvůli tomu musela k výslechu a při každém návratu jsem musela vyplňovat formuláře, kde, s kým a o čem jsem mluvila.

Autor: Stanislava Rybičková

31.10.2011 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:
Ilustrační foto

Draci začali v Opavě dobře, potom ale nezvládli závěr

Ilustrační foto

Sloučenou školu lidé nevzali za svou, usiluje o lepší pověst

Město strážníkům přidá na výplatě. A stále hledá nové

O zvýšení platů městských strážníků rozhodli šumperští radní. Budou dostávat o tři tisíce korun více než dosud. Město si tak chce městské policisty udržet a také nabrat nové lidi. To se zatím nedaří.

Senior v zatáčce sestřelil Alfu Romeo

Dvě auta se střetla v úterý 17. října po osmnácté hodině mezi obcemi Zábřeh a Rovensko.

VIDEO: Převrácený jeřáb po tragédii stále visí nad vodou

Mimořádně komplikovaným úkolem je vyproštění havarovaného autojeřábu z hrany dolní nádrže přečerpávací vodní elektrárny Dlouhé stráně. Ani pátý den po nehodě práce ještě nezačaly.

Škola v Jeseníku začala učit polštinu. Zájem je velký

Ze dvou stran jej obklopuje Polsko, přesto se žáci z Jesenicka neměli možnost jazyk svých sousedů naučit.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení