V přepisu Vančurova románu Markéta Lazarová vytváří hlavní mužskou roli - loupeživého šlechtice Kozlíka, protihráče rodu Lazarů. V roli alternuje s hercem pardubického divadla Josefem Vránou.

Hra má podobu rockového eposu, dramatizace je dílem Václava Cejpka a Michaela Taranta, dnes šéfa olomoucké činohry, který inscenaci také režíroval. Hudbu napsal Daniel Fikejz. Hra měla premiéru 13. května, otevírala festival Divadelní Flóra a zaznamenala velmi dobré ohlasy. Ve čtvrtek 2. června se bude hrát potřetí.

„Je to pro mě malý zázrak, obrovská životní šance a zkušenost, kterou zařídil někdo tam nahoře, možná moji prarodiče,“ říká Petr Král.

Proč zrovna prarodiče?
S nimi jsem totiž vůbec poprvé vstoupil do olomouckého divadla. Bydleli v Brodku a v divadle měli předplacenou lóži. Bylo mi šest let, když mě vzali poprvé s sebou. Kdyby tak tušili, že na tom jevišti budu jednou stát! Tehdy po válce byl zvyk, že zámožnější příznivci divadla zvali herce do restaurace na oběd. Dělal to i můj děda, obchodník s uhlím. Vzpomínám si, že při jednom takovém obědě jsem seděl na klíně Josefu Bekovi, který tehdy v Olomouci hrál.

Kdo vás s nabídkou na hostování oslovil?
Byl to režisér Michael Tarant. Potkal jsem ho v únoru na pražském divadelním festivalu Foibos. Z dřívějších let jsme se znali. Oslovil mě a řekl, že mi chce nabídnout hostování a že se ozve. Byl jsem hodně překvapený a potěšený. Volal za čtrnáct dní a řekl, že jde o roli Kozlíka. Taková nabídka nepřijde dvakrát za život, nemusel jsem se rozmýšlet. Shodou okolností jsem zrovna v šumperském divadle nezkoušel, takže jsem roli mohl přijmout. Byl to další dárek k sedmdesátinám.

Jak dlouho se inscenace připravovala?
Dva a půl měsíce na tak inscenačně náročný projekt, v němž účinkuje i operní sbor, je dost málo, bylo to velké vypětí. Čtené zkoušky trvaly čtrnáct dní a režisér nám podrobně představil svou vizi, rozebíral každou situaci, každý obraz. Doporučil nám přečíst si román, ale přiznám se, že Vančuru číst nedokážu. Poslední tři týdny před premiérou se zkoušelo denně nejméně pět hodin a zkouškám předcházely náročné a velice detailní korepetice s Danielem Fikejzem. Na první aranžovanou zkoušku jsem už uměl celý text, po dlouhé době jsem v takové fázi zkoušení už nepotřeboval mít u sebe knihu.

Jaký moment příprav byl nejtěžší?
Na druhé hlavní zkoušce, tedy poslední před první generálkou, jsem měl trochu problémy s aranžováním scén, odchody a příchody na scénu byly velmi komplikované. Tu noc jsem skoro nespal, pořád dokola jsem si všechno v duchu přehrával. Pak na generálce to ze mě spadlo, byl jsem připravený. Hra je velmi náročná, během představení si nedovolím odejít mimo ani při obrazech, které se mě netýkají. Pořád stojím v zákulisí blízko jeviště, abych nevypadl z atmosféry.

Jaká je postava, kterou hrajete?
Kozlík je hlava rodu, otec mnoha dětí, mimořádně hrdý, tvrdý člověk, který ale dokáže i odpustit, takže jeho postava má ve hře i tlumené momenty. Jeho příběh konfliktu s králem a sousedem Lazarem spěje k tragickému konci, končí na šibenici.

V roli alternujete s Josefem Vránou. Liší se nějak vaše pojetí?
Každý k ní přistupujeme trochu jinak, v klíčových momentech jsme určitě jiní - už proto, že kolegovi je teprve pětačtyřicet, má jinou figuru, používá jiné herecké prostředky.

Podíval jste se před zkouškami na Vláčilův film?
Záměrně ne. Kdysi dávno jsem ho viděl, byl hodně působivý. Kozlíka hrál Josef Kemr, což byl velký herec. Bál jsem se, abych podvědomě nepřebíral něco z jeho výrazu. DVD s filmem koluje po divadle, teprve teď si ho půjčím a podívám se na něj.

Jak vás přijali kolegové v olomouckém divadle?
Mimořádně přátelsky, a to včetně těch mladých. Své hostování beru jako poctu i pro šumperské divadlo, kde stále působím. Mám vždy smlouvu na jednotlivé role. Letos byla tady pro mě velkým úkolem postava v Hrdinovi západu, v příští sezoně mě zřejmě čekají role ve dvou inscenacích.

Markéta Lazarová se v Olomouci zamiluje v rockovém eposu