Zuzana Stirská: Nejraději mám pozici vleže, umím se ale i postavit na hlavu

Na koncertě v pražském Semaforu bylo opět vidět, že se udržujete v kondici. Jak se vám to daří?
Ráno, byť s malým nadšením, začínám studenou sprchou, která mi ale dodá energii a nastartuje den. Také mám skládací trakční lehátko. Zaháknu se za nohy a převrátím se tak, že visím hlavou dolů. Vydržím to pět až deset minut. Třikrát týdně cvičím jógu, při které se umím také postavit na hlavu. Je to zdravé pro všechny orgány, které si tím člověk natřepe na druhou stranu. Pomáhá to i mozku, což ale neznamená, že nezapomínám. Na cyklotrenažéru zase sleduju detektivky a dokud nezjistím, kdo je vrah, neslezu. Nemám ráda vytrvalostní sporty včetně dlouhých túr, bližší jsou mi extrémnější a intenzivnější akce.

Takže nejste v běhu pořád?
Kdepak! Preferuji pozici vleže. Narozdíl od manžela, který má v zadku šídlo a chvilku neposedí. Za covidu jsme trávili nejvíce času na chatě v Davli. Denně jsem se tam otužovala v kádi s čtrnáctistupňovou vodou – to je pro mě fakt šílené, vyhrávám jen díky duchu, který vítězí nad tělem. Nejhorší jsou chvíle předtím, kdy se mi v hlavě rojí spousta výmluv a argumentů, proč zrovna dnes tam nevlézt, a pak ta první minuta. Další dvě jsou už fajn. Též chodíme pravidelně do naší sudové sauny a plavu v bazénu – sama, můj manžel „vodnář“ vodu nenávidí.

Lenka Dusilová: Cítila jsem potřebu obrátit se do světla

A co strava?
Hodně mi pomáhají nápoje. Ráno pravidelně začínám s čajem Kombe, což je instantní pytlíkový elixír s ženšenem a jujubou. Jelikož je to bez chuti, přidávám trochu citrónu, nasypu si do toho kolagenový prášek, eventuelně inulin. Pravidelně teď piju nápoj z mladého ječmene a denně chlorelu, dělá mi to viditelně dobře, mizí mi jaterní skvrny na rukách a cítím se líp. Tyto zelené potraviny pomáhají k na jiné choroby – na astma, reflux, cukrovku, ekzémy i různé alergie. Je o tom spousta literatury. Jelikož mám artrózu a jiné potíže s klouby, dokonce lékaři mi doporučili Alavis pro koně. Ten pro lidi je méně koncentrovaný a dražší. Ráda mám jáhlové a pohankové vločky, sním také fůru zeleniny i šťávy z ní, kterou si vyždímám na odšťavňovači.

Tedy žádné sladké?
Ale kdepak! Nekouřím, nepiji, ale bez sladkého by to nebyl pro mě život. Občas mě to chytne a sním na posezení misku višní v čokoládě nebo si dám maliny se šlehačkou a vůbec se neumím krotit, tady duch nepomáhá. Ale vážím se denně a vždycky je poznat, když jsem hřešila. Tak si potom zas nějakou dobu umím dát pozor. Chutná mi také žitný chleba s máslem a medem. Musí být ale měkký, jinak ho dávám do toustovače.

Mnoho dobrot jste ochutnala na zaoceánských lodích, kde jste vystupovala, když jste za minulého režimu žila v Německu. Oblíbila jste si třeba latinskoamerické steaky?
I když jsem projela kus světa a tyto vyhlášené steaky ochutnala, flákotám masa jsem nikdy nepřišla na chuť. V tom jsem jak Číňani, chutnají mi spíš kousky masa se zeleninou a oříšky. Jelikož mám čtyři děti, doma jsme hodně dělávali eintopfy. Do velkého hrnce jsme dali vždy vše, co bylo po ruce – sóju, čočku, maso, zeleninu. A každý si mohl uďobnout, kdy měl chuť.

Zpěvačka Zuzana StirskáZdroj: se svolením Zuzany Stirské

Vaše dospělé děti s vámi vystupují i na koncertech Fine Gospel Time. Co dělají?
Dcera Sany/Roxana je skvělá harfistka, momentálně hraje s Českou filharmonií. Syn Raphael studoval osmnáct let trubku, a pak přišel na to, že chce být hasičem a zachraňovat lidi. Když byl malý, chtěl být popelářem, hasičem nebo kouzelníkem, tak jsem docela vděčná za tuto variantu. Mladší syn Leonard je vystudovaný herec, který má navíc rekvizitářskou firmu u filmu, k tomu ještě zvládl vystudovat arts management na vysoké škole ekonomické, tak toho téměř nevidíme. Nejstarší Vicky nasadila vysokou laťku s třemi vysokými školami a pěti jazyky včetně čínštiny, pendluje mezi Českem a Německem, ale většinou s námi vystupuje. Bezvadně zpívá, to ostatně všechny děti. Takže rodinu dáváme těžko dohromady.

Všichni se ale sejdeme na tradičním vánočním koncertu Fine Gospel Time v Divadle U Hasičů. Koná se 18. prosince, již tradičně na Zlatou neděli. Opět nebude chybět svařáček, cukroví a vánoční výzdoba.

Příběh Heidi Janků: Z Beskyd si to namířila do hříšného Hamburku

Co dalšího na Vánoce chystáte?
Intenzivně se chystáme na potřetí nasmlouvané vánoční koncerty pro německé turisty v pražském kostele sv. Martina ve zdi. Kvůli covidovým zákazům nám dva roky po sobě „sklaply“. Snad už to konečně dopadne. Bude to strašný maratón, proto v Divadle U Hasičů zvládnu jen jeden koncert od tří. Mívali jsme koncerty dva, i večerní, ale dvakrát za sebou to už asi nedám, vždy jsem se z toho vzpamatovávala týden.

Jak jste si užila koncert v Semaforu?
Semafor je má životní srdcová záležitost, s pauzami jsem tam vyrůstala od jedenácti let. V listopadu 1999 jsem tam zakládala Gospel Time, kde ve sboru zpívají lidé různých profesí i věku, kteří jsou amatéry v tom nejlepším slova smyslu, mají všemožné profese a spojuje je láska k hudbě. Přibíráme stále další členy, potřebujeme především pány, kterých je nedostatek. Je nás asi třicet, máme každou neděli zkoušku, jednou ročně pořádáme sborové soustředění a jsme bezva parta.

Za dva roky oslavíte pětadvacáté výročí založení souboru. Co plánujete?
Velký koncert v pražském divadle Hybernia, společně s Filharmonií Hradec Králové a hosty. Už máme i termín – 23. října 2024, ale kdoví, co se do té doby přihodí, je to ještě daleko. Napilno budeme mít i příští rok, který odstartujeme 6. ledna již tradičním tříkrálovým koncertem v pražském kostele u sv. Martina ve zdi. Ten bývá trochu jiný než ostatní, komornější, bez celé kapely.

Pokračujete i v sólové dráze?
Vystupuji se svým komorním recitálem Jen já a klavír v menších sálech, pro sto padesát až dvě stě lidí po celé republice. Mám ho ráda. Procházím tam celou svou životní i hudební historií. Lidé mají možnost slyšet různé hudební styly, protože jsem toho za život zvládla dost. Zpívala jsem v Semaforu, s country kapelou Teskar, s Kroky Františka Janečka, v Německu s formací Jamese Lasta, s Eruption, vystupovala jsem v Cats, mám i svoji verzi slavné Memory. Můj sólový pořad je unikátní one women show, kde sama zpívám, hraji na piáno i moderuji. Scéna má i vlastní vybavení, které dodává atmosféru jako v obýváku. Mám tam koberec, lampičku i domácí křesílko s rukou a palcem s nalakovaným nehtem. Když jsem s recitálem vystupovala v Semaforu, přišel – prý „na chviličku“ – i Jiří Suchý. Pak ale zůstal až do konce a moc mě pochválil, což je fakt pocta.

Písničkář Vladimír Merta: Když lezu na pódium, nevím nic

Působíte spokojeně. Jste?
Až na občasné zdravotní potíže ano. Trápí mě ale omezování svobody slova, kdy u některých témat skoro nemůžete říct, že něco vidíte jinak. Jinak vás okamžitě onálepkují jako dezinformátora nebo ruského švába. V době budování socialismu mi rodiče říkali: „Zuzanko, proboha, neříkej nikde, co si povídáme doma.“ Mám pocit, že je to tu zase. Miluji diskuse a pokud někdo nevolá po teroru či vraždách, což má hranici v zákonech, jsem pro absolutní svobodu slova. Když někdo říká kraviny, přeberu si to. Musím mít ale nárok říct, co si myslím tak, jak to ve svém úžasném pojednání „O svobodě myšlení a slova“ vysvětluje slavný filosof a politik John Stuart Mill.