Předchozí
1 z 7
Další

Hučení sekaček a bzučení křovinořezů spoluutváří novodobý kolorit venkova. Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem dovede trávník upravit i podstatně tišším, tradičním způsobem. Důvěrně si rozumí s kosou. Jako jeden z mála lidí ji dnes umí ji i nakout.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

„Viděl jsem to u otce a děda. Když odešli, musel jsem mamce vyklepat srpy a mně kosu. Zezačátku jsem je zvlnil, byl jsem z toho nešťastný. Chodil jsem se ptát, jak na to, a pak jsem pomalu chytil grif. Ale staří hospodáři by mě určitě poopravili,“ povídá bodrý osmašedesátník.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Na kutí používá několik druhů kladívek a kovadlinek. „Grif je v tom klepat stále stejnou silou a tempem. A neuhýbat, být pořád v rozmezí tří, čtyř milimetrů od hrany ostří,“ vysvětluje záhy poté, co novinářské návštěvě uvaří klasického turka.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Povídáme si na zahradě roubené hájovny, kolem nás chodí turisté na Vysoký vodopád a chatu Švýcárna. K domácké atmosféře přispívá i to, že mi hned začne tykat, jako bychom byli staří známí.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Kosu si v minulosti kul každý hospodář sám. „Vzpomínám si z mého dětství, že když byly sena, začalo z jednoho dvora klepání, pak z dalšího a navečer bylo z několika baráků slyšet, jak se klepe,“ vzpomíná rodák z jižní Moravy.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Nakout kosu mu trvá necelou hodinu. Když je ale nová a ze silného plechu, musí ji nejprve zbrousit. „Říkalo se, že dřív hospodáři dávali novou kosu zrezivět do hnoje. Co je na tom pravdy, nevím. To by musel vysvětlit nějaký chemik, jestli tam proběhl nějaký chemický proces nebo se jen zrezivěním zeslabila,“ přemýšlí obyvatel hájenky v Jeseníkách.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Kosení se věnuje od čtrnácti let, kdy se jí musel chopit po svém otci a dědovi. „Nikdy jsem nekosil nějaké hektary. O to bylo horší, že jsem tady obsíkal kdejaké meze. Kosení mě ale baví. Když je časné ráno, kosa dobře nakutá, tráva nepolehlá. Někdy se i vyzuju. A jak kosa při sekání syčí: šššt šššt,“ popisuje příjemně strávené chvíle v přírodě hajný, který je už čtvrtým rokem v důchodu.

Jan Eliáš z Bělé pod Pradědem se věnuje ručnímu kosení.

Ač vyžaduje určitou fyzičku a grif, má sekání kosou oproti sekačkám a křovinořezům výhody. „Sekačka má od země vždycky odstup pět, deset centimetrů. Kosou jedu u země a mám krásného ježečka. Stroj bere i krtičáky a trávu rozšmelcuje, ze sena je pak prašina. Když se ale vyspíš v seně pokoseném ručně, není v něm žádný prach, cítíš jen krásnou vůni,“ uzavírá Jan Eliáš.