Předchozí
1 z 8
Další

Josefa Drábka jsem oslovil poté, co jsem jej viděl jako jezdce na vysokém kole. Po návštěvě jeho domku v Dubicku však bylo jasné, že článek musím napsat jinak, než jsem předpokládal. Tolik historických kol, jako na jeho půdě, jsem totiž v životě neviděl.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

Josef Drábek mě vítá na dvoře svého domu. „To je můj poslední úlovek. Miele Melior. Na tomhle německém kole přijel za války Rusák, někde ho ukořistil,“ ukazuje na kostru jízdního kola před svou garáží, kterou záhy otevírá. „To je mé soukromé muzeum. Tři motorky, panelka, pérák. A kol mám hromadu,“ poznamenává a otevírá další dveře sousedního přístěnku. Ten je až po strop zaskládaný jízdními koly. Všechna sběratel rozebral do posledního šroubku a pečlivě zrekonstruoval.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

Hlavní překvapení však mělo teprve přijít. „Tohle ale není to hlavní,“ říká Josef Drábek a bere mě na půdu svého domu. Když vystoupám po schodech, otevře se mi ohromující pohled. Všude jízdní kola, pečlivě vyskládaná do několika řad. A po trámech visí nejrůznější komponenty: dynama, svítilny, ozubená kola. Pojízdných bicyklů má sběratel na tři stovky a o každém dovede poutavě vyprávět.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

„Tyhle dvourámovky dělal Baťa. Tady je kolo Opel, mám ho ze šrotu v Zábřeze,“ ukazuje na jeden kousek po druhém. „A tohle je mé první kolo, J a V Grumlík, Ages Prostějov. Dal mi ho švagr a od té doby jsem kola začal sbírat,“ vybírá další parádní kousek.

Sbírku začal Josef Drábek budovat před čtyřmi desítkami let. Po vojně, když se přiženil do Dubicka. „Ze začátku ty kola nebyly. Až padli soudruzi, lidé si kupovali nové horáky a stará kola vyhazovali. Jezdil jsem pro ně do šrotu. Byly doby, že jsem je ani nemohl odtahat, kolik jich bylo. Hodně jich bylo vyhozených i po potopě v devadesátém sedmém. Ale ty časy už jsou pryč. Ve šrotech už nic není,“ říká čerstvý důchodce. Všechny unikátní kousky má totiž Josef Drábek na své půdě, chtělo by se dodat.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

Bicyklů shromáždil takové množství i proto, že v první polovině dvacátého století existovalo nepřeberné množství jejich producentů. „V každé dědině býval výrobce kol. V Bludově František Kristek, v Lošticích Kögler, v Bílé Lhotě Josef Spurný, další v Rohli, Libivé. V Litovli jich bylo asi šest,“ vyjmenovává zapálený sběratel.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

To už se ale vracím k původnímu důvodu mé návštěvy. Vysokému kolu, na němž můžete Josefa Drábka potkat při projížďkách na Bouzov, do Zábřehu nebo Janoslavic. „Musí se na tom naučit. Nasedat, řídit, brzdit. Brzdí se nohou o zadní kolo. Tahle brzda je jenom jako,“ usmívá se zapálený cyklista při pohledu na mechanismus přišroubený k řídítkům.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

Právě na vysokém kole jezdí nejraději. „Na tomhle si vás každý všimne. Jezdit na tom je takový adrenalinek. Nemá to brzdy,“ poznamenává. Na neobvyklém dopravním prostředku ve stylovém obleku je v silničním provozu opravdu nepřehlédnutelný. „Když mě vidí policajti, fotí si mě nebo jen koukají, ale nikdy nic neřeknou. Já jezdím jenom ve dne,“ odpovídá na otázkou, zda někdy neměl problém ohledně zákonem předepsané výbavy.

Sběratel historických kol a jezdec na vysokém kole Josef Drábek z Dubicka

Velké potíže mu nedělalo se ani na velocipédu naučit jezdit. „Spadl jsem z něj kolikrát, ale nikdy jsem neměl žádný úraz. Jen mě trochu bolelo koleno,“ poznamenává dvaašedesátiletý muž.

Při pohledu na unikátní sbírku Josefa Drábka je mi trochu líto, že se s jeho unikáty nemá možnost seznámit širší veřejnost. „Co s tím vším bude dál, to nikdo neví. To bude odkaz pro mou dceru. V Dubicku ani není kde udělat muzeum. Prostor by byl leda byl v Samotiškách u Olomouce,“ přemítá svérázný sběratel.