„Ne všichni lidé se dokáží sami zabavit, když jdou ven. Mnoho z nich čeká, že tam pro ně něco bude připraveno. Zároveň je pro ně mnohdy výzvou trávit čas se svými dětmi. Hodně času tráví v práci, děti jsou ve školce nebo ve škole, nejsou na sebe zvyklí. Chtěli jsme rodiny motivovat, aby spolu trávily čas v přírodě, bavilo je to a měly hezké vzpomínky,“ říkají.

Zuzana a Jan Balášovi žijí v Rudné pod Pradědem. Osm let provozovali penzion. Ten stál u zrodu jejich aktivních výletů.

„Původně jsme je dělali pro naše hosty. Už byli v Karlově Studánce, na Pradědu a ptali se, kam by ještě mohli jít. Dali jsme dohromady deset výletů na ne úplně tradiční místa. Řekli jsme si, že zkusíme udělat takový balíček, který bychom pak i třeba za pár korun prodávali. Dali jsme si s tím hodně práce, ale nemělo to očekávaný ohlas,“ popisuje Zuzana Balášová.

Výlety měřily totiž mnohdy i deset kilometrů a řada lidí na ně nevyrazila už jen proto, že na konci nečekal nějaký populární cíl nebo alespoň hospoda.

Nakonec i pro veřejnost

„Uvědomili jsme si, že tudy cesta nevede a vymýšleli dál. A zadlouho vznikla první cesta za pokladem. Hosté našeho penzionu z ní byli nadšeni. Brzy jsme měli denně i několik telefonátů hostů ubytovaných v okolních penzionech, zda by cestu za pokladem mohli také vyzkoušet. Chvilku jsme se tomu bránili, hlavně z organizačních důvodů, ale nakonec jsme milému tlaku podlehli a zhruba před třemi lety jsme poklady nabídli oficiálně široké veřejnosti. Dali jsme tabuli k cestě, na bránu naší chaloupky samoobslužnou pokladničku. A rozjelo se to,“ dodává maminka tří dětí.

Založeno na poctivosti

Hry o poklad fungují na stejném principu jako populární samoobslužný lesní bar. Zájemce na začátku vhodí do pokladničky menší obnos. Vyzvedne si letáček – herní plán. Projde si jednotlivá zastavení a postupně doplňuje jednotlivé indicie do tajenky. Nakonec získá číselný kód, pomocí něhož otevře truhlu. Z ní si může vzít odměnu. Nikdo nikoho nekontroluje, vše je založeno na poctivosti zúčastněných.

„Co se týče plateb, vesměs to funguje. Občas se lidi spletou, že to není reklamní letáček a vezmou si ho jen tak. Máme i zkušenost, že nám pokladničku několikrát vykradli, ale to je jako všude,“ zmiňuje Jan Baláš.

Odměna? Plyšáci

V Jeseníkách má rodina rozmístěné čtyři poklady. Je to prý tak akorát, aby všechny dokázala obsluhovat. Ty poblíž svého bydliště v sezoně kontroluje denně, v Loučné dvakrát do týdne. Doplňovat je třeba například odměny do truhly. Za tímto účelem Balášovi před sezonou nakoupili osmadvacet velkých pytlů plyšáků. „Dvacet šest jich za sezonu zmizelo. Zbyly nám poslední dva pytle,“ konstatují.

Své děti učí doma

Inspirací a zároveň pomocí při vytváření aktivit jsou pro manžele Balášovy jejich děti. Mají dvanáctiletá dvojčata Jakuba a Ondru, před šesti lety lety se jim narodil nejmladší syn, Martínek. Své potomky učí doma.

„Časově je to náročnější. Člověk si musí vyhradit čas, který bude s dětmi trávit. Na druhou stranu je to jednodušší. Děti hodně věcí poznají v terénu, nemusí sedět a látku se biflovat z učebnic. Domácí vzdělávání jim dá velký rozhled,“ je přesvědčený Jan Baláš.

Hodně se toho děti naučí i při pobytech v cizině. Před sedmi lety přestali Balášovi jezdit na dovolené, místo toho začali cestovat. Po Evropě i po světě.

„Poznáme zem, tamní lidi, potrénujeme jazyky. Nutí nás to neusnout na vavřínech, pořád být ve střehu a aktivní,“ poznamenává Jan Baláš.

Cestovatelské pobyty ale nešly příliš dohromady s provozováním penzionu.

„Loni jsme měli dilema, jestli skončit s poklady nebo s penzionem, obě věci bychom už společně s domácím učením nestíhali. Nakonec vyhrály poklady.

„Penzion byl za osm let zaběhlý, skvěle nás živil, ale už nám delší dobu vadil pocit, že se neučíme už nic nového. Rozhodli jsme se tedy opustit jistoty a skočit rovnýma nohama do neznáma. A zatím jsme neměli ani minutu času nazbyt, abychom stihli tohoto kroku litovat,“ uzavírá se smíchem Zuzana.