Předchozí
1 z 7
Další

Monstranci jsme čtyřicet let schovávali mezi kabáty, vzpomíná kostelník

V neděli vždy otočí klíčem v zámku prastarých dveří. Vyjde na věž, rození zvon, pak rozsvítí svíčky, připraví oblečení. Tak to dělá každý týden, už sedmdesát tři let. Pavel Burian je kostelníkem v chrámu Nejsvětější Trojice v Kopřivné u Hanušovic.

Kostelníkem je Pavel Burian od roku 1945, kdy po válce přišel do vesnice obývané sudetskými Němci. „Já ti sám nevím,“ odpovídá na otázku, jak se k této službě dostal.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek

„Z českých dětí, které chodily do kostela, jsem tu byl nejdřív. Ostatní kluky ministrování moc nezajímalo. Němci k nám dali klíče, protože jsme kostelu bydleli nejblíž. A tak to už zůstalo,“ popisuje, jak se jako dvanáctiletý kluk stal správcem kostela.

Práce Pavla Buriana není na první pohled složitá, její náročnost tkví v pravidelnosti. V neděli o tři čtvrtě na jedenáct vyjde na věž, kde zazvoní. Poté odemkne kostel, připraví věci k bohoslužbě, zapálí svíčky na oltářích.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek

To už se do chrámu na kopci nad vesnici schází další věřící. Po mši odchází jako poslední, když kostel zamyká. Službu mu v poslední době ztěžují problémy s nohou. Ve svých pětaosmdesáti letech je ostatně nejstarší obyvatel Kopřivné.

„Za ty roky, co dělám, je to pořád stejné. Akorát dřív chodilo do kostela víc lidí. Po válce jich to bylo kolem čtyřiceti,“ vzpomíná obětavý muž. Nyní se k bohoslužbám schází někdy deset věřících, jindy třeba jen tři.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek

Za svůj život zažil Pavel Burian v Kopřivné několik kněží. Nejvíc vzpomíná na Ignáce Lakomého, který zde působil čtyři desetiletí.

„Byl menší postavy. Měl péráka a když přijel, musel ho převalit, aby z něho slezl. Do kostela tehdy zatékalo. Už za týden dovezl na motorce plechy a sám to spravoval. Pak sehnal osmdesát tisíc. Střechu udělal sám celou. Když potřeboval peníze na rýny, šel dělat k zedníkům, aby na ně vydělal,“ říká Pavel Burian.

Snímek farníků z Kopřivné a původních německých rodáků z obce. Uprostřed v tmavém saku pater Ignác Lakomý.Zdroj: Archiv Pavla Buriana

Se svou ženou vzpomíná na oblíbeného faráře jako na nezmara. Kněz byl přitom mimořádně skromný.

„Když dělal fasádu kolem celého kostela, ráno koupil chleba, mléko a šel. Štávu vůbec nechtěl, říkal, ze má rád vodu. Já mu tam nosila škvarky nebo sádlo. Když byl starší, dával to jídlo na faře cikánům, aby neměli hlad. Takového člověka nenajdete,“ vzpomíná s nostalgií na oblíbeného kněze žena Pavla Buriana Růžena.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek

Když návštěvník vstoupí do kostela v Kopřivné, může si připadat jako v některé z proslulých olomouckých bazilik. Díky bohaté malířské a sochařské výzdobě se o kopřivenském chrámu hovoří jako o perle severní Moravy. Jednou z dominant liturgického prostoru bývala výstavní monstrance. Čtyřicet let ji Burianovi doma schovávali mezi kabáty.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek

„Do kostela jsem ji nosil, jen když byly velké svátky. Jinak mi pan faráře řekl, že ji musím někde schovat, aby ji nikdo neukradl. Má velkou cenu. Vzali si ji do Olomouce, asi před dvěma lety byla na výstavě ve Francii,“ poznamenává Pavel Burian.

I ve svých pětaosmdesáti letech kostelníkem zůstává a chce jím být, dokud to bude možné. „Někoho z vás to ale čeká,“ uzavírá.

Pavel Burian je kostelníkem v Kopřivné tři čtvrtě století.Zdroj: Deník / Petr Krňávek