Slavný útočník, jenž loni oslavil šedesátiny, startoval na šesti světových kláních. V součtu s olympiádou si na krk pověsil čtyři medaile. Všechny z bronzu.

Odchovanci Pardubic se dostalo velké pocty. V roce 1993 byl prvním kapitánem samostatné České republiky na mistrovství světa. „Motivace uspět tam byla o něco vyšší,“ připouští Janecký.

Seriál DeníkuSeriál DeníkuZdroj: Deník

Ještě rok předtím řádil na ledě spolu s „bratry“ ze Slovenska. „Pro mě bylo nejdůležitější, že reprezentuji svoji zemi. A bylo mi jedno, jak se v tu chvíli jmenovala. Jak ten černý nesmysl spadl na led, tak člověk myslel jen na vítězství,“ podotýká.

Tehdy se hrálo v Německu. V týmu Ivana Hlinky a Jaroslava Waltera se nacházeli mistři světa z Prahy 1985, ale „céčko“ připadlo Janeckému. „Trenéři chtěli, abych šel příkladem. Hodili na mě vyšší zodpovědnost. Znali mě a věděli, že když mi bouchne v hlavě elektronka, tak to nemusí dobře dopadnout,“ směje se.

Češi projeli základní skupinou jako nůž máslem, ve čtvrtfinále zametli s Itálií a zastavilo je až Švédsko.

„Kdybych netrefil jen tyč, mohlo to být všechno jinak. Vyrovnávali jsme v poslední minutě a pak nám dal Rund-qvist rozhodující gól v prodloužení,“ vzpomíná.

V souboji zklamaných pak Češi vyzráli na Kanadu, jejíž dres oblékli takoví borci jako Lindros, Recchi, Kariya nebo Brind'Amour. Výsledek? 5:1.

„Otázkou je, jakou měli motivaci, protože oni berou jen zlato. My si naopak vážili každé medaile,“ líčí Janecký.

Nepomohl ani Jágr

Pokud vás zajímá další rok a další šampionát, tak i tehdy byl kapitánem Janecký.

Na mistrovství světa 1994 měla reprezentace odčinit až páté místo z olympiády. Jenže dopadla ještě hůře. Sedmá příčka nepotěšila, vždyť lépe dopadli i domácí Italové.

Důvod? Ačkoli přijel třeba i Jaromír Jágr, psalo se, že si hráči nesedli. „Jako celku nám to nešlo. Postavil jsem se za tým a s Ivanem Hlinkou jsme debatovali a řešili výkonnost,“ přiznává Janecký.

Češi v základní skupině porazili jen Francii, a dokonce remizovali s Norskem. Probudilo je až čtvrtfinále proti Kanadě. Javorové listy rozhodly dvě a půl minuty před koncem. „Možná kluky více nabudilo, že hráli proti borcům z nejlepší soutěže. ale jsem přesvědčený o tom, že nikdo z nás nic neodflákl,“ tvrdí kapitán, jenž se svezl s týmem. V šesti zápasech si zapsal jen dvě asistence. „To bych raději ani nekomentoval,“ naráží na svoji nejhorší produktivitu na velkých akcích. To byl jeho poslední start na MS. Bylo mu ostatně už 33 let. Pak pokračoval na severu Evropy, kariéru dohrál v Pardubicích, po čtyřicítce se mihl také ve Vrchlabí.

Opilci v dresech

A dnes? „Kolem profesionálního hokeje teď nic nedělám. Společně s kamarádem pracujeme na nějakých projektech. Raději budu plánovat benefiční zápasy, tam mě nikdo nebude osočovat,“ naráží na loňský rok, kdy mu rádoby fanoušci Pardubic nemohli přijít na jméno.

„Dvakrát jsem tam šel dělat trenéra kvůli bývalým spoluhráčům, kteří se stali spoluvlastníky. S cílem pomoct. Měl jsem pocit, že klubu stále něco dlužím. Celý život jsem hrál pro fanoušky a pak to skončilo tak, že mě chtěli hodit do popelnice. V dobrém úmyslu jsem chtěl s nimi diskutovat a najednou mě sto nalitých lidí hodlalo lynčovat. Přišel jsem domů, zamyslel jsem se nad tím a řekl si, že tohle nemám zapotřebí,“ popisuje hořkou zkušenost Otakar Janecký.

Lidé strašně rychle zapomínají.