Dnes však mám ke spěchu dobrý důvod. Večer mě čeká divadelní představení Revizor na motivy románu Nikolaje Vasilijeviče Gogola v brněnském Mahehově divadle. Mám už jen dvě minuty. Rychle koupit lístek, doběhnout na nástupiště. 14.38 a vlak se rozjíždí směr Zábřeh.

Eurocity směr Praha odjíždí jako obvykle o deset minut později, stejně tak přípoj na Brno v České Třebové. Kdo pravidelně cestuje na českých železnicích, zejména na dálkových trasách, ví, že deset minut navíc není žádné zpoždění, ale normální stav.

Na brněnském spoji jsou nasazeny rakouské vagony, což má kromě většího komfortu i tu výhodu, že jsou zde funkční zásuvky, do kterých mohu v případě potřeby zapojit notebook.

Cesta pokojně ubíhá a za necelou hodinku už budu v Brně. Zde mám další hodinu a půl na to, abych se dostal na studentský privát, převlékl se do saka a přijel na představení, které začíná v 19 hodin. Tak akorát.

16.45. Ačkoli nemá Eurocity mezi Českou Třebovou a Brnem nikde zastavovat, vlak brzdí ve stanici Březová nad Svitavou, přibližně v půli cesty. Patnáct minut se nic neděje a poté se rozjíždíme hlemýždím tempem vpřed. Co dva kilometry na chvíli zastavujeme.

Před Letovicemi v polích se vlak zastavuje definitivně.

Z vlakového rozhlasu se ozve chraplavý hlas průvodčího, že na trati je nefunkční zabezpečovací zařízení a vlak bude zpožděn asi o třicet minut. Domýšlím si, že musela selhat technika, a proto na všech semaforech automaticky svítí červená. Když jsem toto zažil naposledy, vlaky se hodinu nehnuly z místa.

V minutě tvořím plán B. Do svátečního se převléknu ve vlaku a zavolám spolubydlícímu, zda by mi mohl přijít naproti pro batoh. Dojet na privát a zpět nestihnu. Mobil mi však již od rána hlásil kritický stav baterie a ani po třech pokusech se mi ho nepodaří nastartovat.

Nabíječku nemám.

Nouzová varianta tedy padá.

Zapínám notebook a snad abych se uklidnil, zapínám hru – simulátor vlakové dopravy. Když to nefunguje v reálu, snad se mi bude dařit aspoň ve hře.

Po čtvrthodině je však virtuální stanice Bohumín ze všech stran zacpaná vlaky a já řízení dopravy nezvládám. Otráveně zavírám notebook a doufám v zázrak.

Do Brna přijíždíme v 18.12, vlak má padesát minut zpoždění. Začíná zoufalý boj o čas. Ze všech sil běžím k zastávce hromadné dopravy. Teoreticky se vše dá stihnout, pokud nebudou šaliny (tramvaje po brněnsku) zastavovat na každé světelné křižovatce.

Už po patnácti minutách jízdy je jasné, že je vše ztraceno. Na každém semafor dvě minuty stojíme. Uřícený, vysílený a naštvaný se vleču na privát. Chuť na divadlo mě nejméně na půl roku přešla.