Za tuto ideu si politici zaslouží potlesk. Nezaměstnaní nebudou pouze sedět doma a čekat, zda se pro ně najde práce. Peníze si budou muset zasloužit a přispějí ke kráse své obce. Navíc se dostanou mezi ostatní lidi a alespoň na chvíli zapomenou na starosti, které s sebou ztráta zaměstnání přináší.

Bohužel předpis zůstal stejně jako mnohé další na půli cesty. Zákonodárci neřešili, že i na vykonání veřejně prospěšných prací je třeba dát obcím peníze.

Obce ze svého rozpočtu musí minimálně pořídit nářadí. A každé ráno musí být na úřadě osoba, která nezaměstnaným práci přidělí, přes den je bude kontrolovat a odpoledne vyřídí nezbytnou administrativu.

Nezaměstnané také musí někdo proškolit o bezpečnosti. Pokud by se totiž některý z nich během práce zranil nebo dokonce na následky zranění zemřel, a vyšetřovatelé by zjistili, že nebyl proškolený o bezpečnosti práce, mohla by obec v krajním případě zůstat bez starosty. Byl by totiž ve vězení.

Větší města se s novým zákonem vyrovnají. Malé vesnice však nemají ani peníze, ani pracovníky, kterým by novou agendu mohli dát na starost. A stát se tváří, že problém neexistuje. Politici totiž neznají realitu, která panuje na malých vesnicích. Proto by měli v zájmu svých občanů schválit zákon, že budou na vesnicích povinně poznávat realitu obyčejného života. Každý měsíc alespoň dvacet hodin.

Petr Krňávek