Dcera mě poprosila, abych si přečetl její studijní práci, ve které se věnuje menstruaci, obecné povědomosti o ní a jejích souvislostech. Díky tomu jsem si ve věci prohloubil znalosti a snad i vybředl z pár omylů. Po přečtení jsem navíc zůstal naladěný, alespoň jak jsem se domníval, na hlubší pochopení. A věřte, že ani v takovém rozpoložení není lehké, když narazíte čelem do cedule „sexualizované násilí“ a cítíte, že se po vás chce postoj či názor. Je to tím těžší, jste-li muž středního věku, heterosexuál, který věří v původní klasifikaci pohlaví.

Nečte se dobře o případu Dominika Feriho, o chování psychiatra Jana Cimického nebo o Harveym Weinsteinovi, jehož sexuální skandály odstartovaly hnutí MeToo. V mnoha případech šlo o skutečné zneužití převahy, ať fyzické, psychické, mocenské, nebo jejich kombinace. Jenže zneužití převahy, ať má jakoukoli podobu, je vlastně slabost. A zdá se, že muži obecně slábnou, zatímco „slabší“ ženský hlas už delší dobu sílí. Weinstein dostal doživotí, Jeffrey Epstein ve vězení spáchal sebevraždu. A perimetr se rozšířil od „sexuálního násilí“ k násilí „sexualizovanému“, „sexuální predátor“ zdomácněl ve slovníku, ale všude jinde už má horkou půdu pod nohama.

V silném společenském proudu kolem sebe vidím, jak s muži slábne podstata mužství, což se marně maskuje zápasy moderních gladiátorů. A v téhle regresi se ženská energie a ženský hlas mohou jevit jako progresivní (a asi takové opravdu jsou). Jenže ani ty, při všem svém pokroku, nijak nepřejí pravé ženskosti, nijak ji nerozvíjejí a neobohacují, přestože média, reklama a sociální sítě čarují s jejími atributy, co jim síly stačí.

Ale proč se tedy ve světě rovných příležitostí, rovné svobody, ve světě všech možných práv a asertivity pořád rajcujeme přepjatými obrazy z opovrhovaných časů, kdy byl svět o dost nesymetričtější? Protože jsme to možná – jako druh – se svým společenským vývojem trochu uspěchali a vedlejšími příznaky jsou teď neuróza a svrbění.