„Byla to katastrofa, přes covid jsem měl chuť několikrát skončit. Začínal jsem od nuly, což v tomhle věku bolí,“ rozpovídal se pro Deník Ladislav Pliska.

Na přelomu roku totiž vůbec netrénoval. „To nic nedělání mi lezlo na mozek. Chodit do práce, domů, najíst se a jít spát, to byl pro mě stereotyp. Kdybych neměl manželku, tak nevím, jak by to dopadlo. To ona mě dokopala, abych znovu začal. Je pro mě nesmírnou podporou a vozím od ní i talisman na závody,“ pokračoval.

Dokonce jí nevadilo ani to, že si udělal z chodby domácí posilovnu. „Byla ráda, že jsem začal něco dělat, protože to bylo na nervy. Váhy a technika nestály sice za nic, ale udělal jsem si tělocvičničku čtyři krát dva metry a začal od začátku, od dvaceti kilo,“ popisoval.

Nicméně mu parta při trénování nesmírně chyběla. Právě mladší borci jsou důvodem, který jej u vzpírání neustále drží. „Je to možná i trošku ješitnost, že ještě ty mladé silné kluky potrápím. Navíc jim můžu v mnoha věcech poradit. Vždycky do mě nalijí šťávu. Máme fantastickou partu, a navíc vzpírání v Šumperku vede syn Tomáš, kterého rovněž dokážu prohnat,“ osvětlil.

Nejen v jejich rodinném kruhu probíhá neustálé hecování. „To, kdybyste viděl, to je pořád něco. Provokatérství v dobrém slova smyslu je na denním pořádku. Já vždycky něco přepočítám na svůj věk, hodím to do placu a čekám, kdo se chytne. Motivujeme se tím,“ přiznal Ladislav Pliska.

Dvojnásobný mistr

Sám pak povzbuzen otevřením posiloven vyrazil na mistrovství světa veteránů, které probíhalo online. „Jsem závodník, kterého lidé hodně povzbuzují a tam nebylo nic. Byla hala a v ní bylo ticho, což je špatné. Z reproduktoru zaznělo jméno, tak člověk jde zvedat, při aktu nic, nikdo nepovzbuzuje a z reproduktoru se potom ozve, že to bylo dobré nebo špatné, atmosféra tam prostě nebyla,“ popisoval podivný závod.

Dokonce mu kvůli přerušenému signálu při přenosu neuznali platný pokus. Pliska ale nemusel smutnit, protože nakonec získal zlatou medaili. A co víc, připsal si skalp dlouholetého protivníka Němce Alexandera Zimmermanna, se kterým prohrával. „Je to rivalita z minulosti. Měl jsem ho už několikrát na mistrovství Evropy či světa na lopatkách, ale vždycky mě porazil. Teď jsem mu to vrátil. Jak byla prázdná hala, tak jsem se vždycky odreagoval tím, že jsem sledoval, kolik jde zvedat on,“ prozradil.

Následovalo dlouhé čekání na výsledky, které mělo původně trvat dvanáct hodin, ale prodloužilo se na dva dny. „Klid jsem neměl, protože jsem na to čekal. Dokonce jsem se bál vyhrát. Naštěstí jsem se odreagoval v práci, kterou mám náročnou,“ usmíval se mechanik nákladních aut.

Mrzelo jej pouze, že triumfoval v době, kdy nemohl nasát atmosféru publika. „Cekově mi tak nějak ještě nedochází, že zrovna teď jsem nejlepší na světě. Asi to bude jiné až přijde medaile s diplomem,“ myslí si Pliska.

Svůj triumf ještě umocnil o posledním květnovém víkendu, kdy opanoval mistrovství republiky veteránů, navíc předvedl ještě lepší výkon než na mistrovství světa. „Chlapi si ze mě dělali srandu, že jsem v Brně jako mistr republiky porazil mistra světa. Porazil jsem sám sebe,“ odlehčoval situaci s úsměvem.

Závislost

Sám však přiznal, že to pro něj bylo náročné. „Už bych měl odpočívat, ale hned v pondělí po víkendových závodech jsem zase dřel,“ přiznal.

Právě regenerace je v jeho věku nesmírně náročná a důležitá. Jak sám ale říká, tak únava a bolest se v jeho podání dá přirovnat k závislosti. „Když vás celý život něco bolí, tak si na to zvyknete. Já nedokážu být bez tréninku a únavy,“ ví Pliska. „Manželka mi vždycky říká, že mě liští,“ odlehčil ještě se smíchem.

A jaké má ještě nenaplněné cíle? Po chvilce přemýšlení přeci jen na něco přišel. „Předloni jsem si mohl zazvedat v Turíně na atletických veteránských hrách, ale kvůli práci jsem nejel. Dodnes mě to mrzí, protože tam závodí století sportovci a mrzí mě, že jsem to neviděl, protože těmto lidem bych se poklonil. Snad sám u sportu ještě nějakou dobu vydržím, a ještě bude šance se tam dostat,“ uzavřel dobře naladěný sportovec.

Specifikum vzpírání

Pro všechny sporty je typická rivalita. Nejinak tomu je i u vzpírání, kde chce každý vyhrát. Přesto je tento druh sportu podle Ladislava Plisky přeci jen něčím specifický. „Byl jsem na mistrovství republiky. Moc diváků tam nebylo, ale soutěžící fandí každý každému, takže to je bezva. Člověk sice někomu závidí, že zvedl víc, ale já to lidem přeju. Když je někdo lepší, tak ať vyhraje,“ popisoval.

Ve veteránské soutěži se navíc potkávají desítky let stejní vzpěrači a nynější návrat k soutěžím je tak pro mnohé vzpruhou. „Vykládá se a vykládá. Když začnou závody, tak si jde člověk nemilosrdně za svým, ale po pokusech se to zase odlehčí,“ dodal Pliska. Řekl bych, že v tomhle je vzpírání asi specifické. Člověk sice někomu závidí, že zvedl víc, ale já to lidem přeju. Když je lepší, tak je lepší a ať vyhraje.