Přestože už Valenta na jaře oznámil konec kariéry, ve Štítech dokázal, že je stále top. „Vůbec mě to nepřekvapuje. Když do něčeho Aleš jde, tak to vždy stojí za to,“ říká jeho trenér Pavel Landa.

Jak prožíváte to období „po Valentovi“, tedy období, když se už nechystáte na Světový pohár a mistrovství světa? Ono se ale vlastně skoro nic nezměnilo. S Alešem jsem stále hodně často, často jezdím i do Acrobat Parku ve Štítech, nezměnilo se skoro nic.

Když sportovec vyhraje veliký závod, často říká, že si svůj úspěch uvědomí až s nějakým odstupem. Je to více než pět let, co Aleš vyhrál olympiádu. Jak ten jeho a zároveň i váš úspěch dnes vnímáte? Aby se povedlo vyhrát olympiádu, musíte v jeden okamžik naplnit několik podmínek. Jinak řečeno, mít štěstí. Aleš je vynikající závodník, ale aby byl olympijským vítězem, musel mít i veliké štěstí. A on ho měl. Já olympiádu v Salt Lake City stále vnímám intenzivně, byl to obrovský zážitek. Já hodněkrát sledoval jeho vítězný skok ze záznamu, ono stačilo pár centimetrů, možná milimetrů, a už by si asi hrábnul rukou o zem a mohl kvůli tomu být třeba čtvrtý.

Alešovi se tenkrát asi hodně změnil život. Co vám?
Ale ani ne. To postihlo spíše Aleše, lidi ho zastavovali na ulici a chtěli podpis a také v tom, že je od Salt Lake City extrémně pracovně vytížený.

Když jsme u toho Aleše. On je sportovec, ale i společenská celebrita, přitom si ho nijak nevšímá bulvár. Kde koho válcuje, ale Aleše ne.No, není to tak zcela pravda. Když se tenkrát po olympiádě v Salt Lake City rozešel se svou dívkou Jitkou, bulvár to hodně řešil a pamatuji si, že Aleš z toho byl opravdu špatný. Ale je fakt, že jinak ho to míjí. On je Aleš pohodář, hodně otevřený, všechno na sebe hned vykecá (smích).

Říká se, že Aleš uměl svůj olympijský úspěch komerčně výborně využít. Jak vám zlato z olympiády opravdu otevíralo dveře, které byly do té doby zavřené?
Možná budete překvapen, ale ne tolik, jak si všichni myslí. A spousta dveří se ani před Alešem neotevřela dodnes. Je pravda, že jsme se díky olympijskému zlatu potkávali s lidmi, se kterými bychom se asi jinak nesetkali, ale to přicházelo postupně, takže nám to ani nepřišlo.

Aleš byl po Salt Lake opravdu velmi populární, ale nezdá se, že by to nějak bylo vidět na základně akrobatů.To je bohužel pravda. Tenkrát se tolik kluků chtělo stát Valentou, ale nedokázali jsme toho využít. V tomhle zklamaly oddíly, že si zájemce nepodchytily. A přitom olympijského vítěze už třeba nikdy mít nebudeme.

Aleš absolvoval ještě olympiádu v Turíně, kde ale nedopadl dobře. Po další sezoně ohlásil konec kariéry. Kdy jste začal tušit konec?
Tak rok před Turínem, kdy Aleše trápila poměrně závažná zranění. To jsem si říkal, že už moc sezon před námi asi nebude. Aleš se pak dal nějak dohromady, ale už jsem začal mít o něho strach. Já viděl ty lékařské zprávy a rentgenové snímky, to šlo o zdraví.

Ale když jde o olympiádu či Světový pohár…

Ne, to ne, žádný úspěch nestojí za to, aby se platilo zdravím. Ani olympiáda. Kdyby dále pokračoval, měl by později opravdu velké zdravotní potíže. Teď může sportovat pro radost, já to úplně vidím, jak budeme v padesáti chodit na golf. Není to lepší varianta?

Řekněte, v čem byl Aleš tak výjimečný, že dokázal vyhrát zlato z olympiády?
To je jasné, on ten svůj sport velmi miluje.