Jak jste se dostal k práci maséra?

Když jsem kdysi hrával házenou v Kopřivnici, tak jsme v tréninkovém středisku měli rehabilitace a jeden z masérů si tam ze mě dělal pokusného králíka, že na mně učil své žáky. Zalíbilo se mi to a chtěl jsem si udělat kurz. Bohužel jsem byl odvedený na vojnu a nějakou náhodou jsme se tam jako sportovci dostali do lázeňského domu, kde byl zase nějaký kluk, který mě to naučil a dal mi kontakty, abych si mohl udělat ten kurz.

Jaká byla vaše cesta k olomoucké házené?

Shodou okolností mě tam trénoval člověk, který dělal vedoucího mužstva u ženské reprezentace a doporučil mě nově vznikajícímu týmu kadetek české reprezentace. Tam už to šlo ráz na ráz. Trénoval to pan Lasovský z Olomouce a tehdy dělal juniorskou reprezentaci Honza Gogol. Seznámili jsme se a zrovna v Zoře hledali maséra, tak jsem se toho v roce 1997 ujal a jsem tam doteď.

Údajně mělo jít pouze o záskok.

Měli nějakou paní masérku, která měla zdravotní problémy. Bylo to opravdu tak, že jsem měl jen na chvilku zaskočit, ale nakonec je z toho pětadvacet let.

Masér Sigmy Kamil Skopal
Masér Sigmy Skopal: Na tituly a hvězdy Vsetína nezapomenu, Růsek je tvrďák

Už jste zmínil reprezentaci, jakými kategoriemi jste prošel?

Začínal jsem někdy v roce 1995 a prošel jsem různými juniorskými reprezentacemi. Shodou okolností svůj první zápas s reprezentací žen mám z roku 1998 právě v Olomouci. To bylo takové hezké, že jsem si to odbyl doma. Byl jsem u seniorského národního týmu asi pět let za Luboše Krejčíře a posledních šest let s Honzou Bašným. Minulý rok jsme společně skončili, protože v reprezentaci udělali změnu, jsou tam noví trenéři, kteří si vzali svůj tým.

V Zoře jste 25 let, co pro vás tento klub znamená?

Tolik báječných okamžiků a skvělých lidí, které jsem tam potkal, to to asi všechno vystihuje. Je to půlka života, kterou jsem tam strávil. Pořád mám i s holkami, se kterými jsem pracoval, nadstandardní vztahy, jsme celou dobu přátelé a potkáváme se. I když ty holky skončí, tak jsme v kontaktu. I na moje padesáté narozeniny dorazilo asi čtyřicet lidí. To byl nádherný pocit, že si ty holky našly chvilku a přijely za mnou oslavit padesátiny a ten rekord.

Jak dlouho byste ještě rád vydržel?

To se těžko říká. Musí tam samozřejmě fungovat vztah s hráčkami. Ať tam nemají zase starého dědka, tak když to půjde, tak za deset let budu rád.

Nepotřeboval jste za to čtvrt století změnu?

To určitě ne. Není to pětadvacet let se stejnými lidmi. Pořád se to mění, ale hlavně je to tam takové svázané, rodinné a nikam se odcházet nechce. V životě mě to nenapadlo. Zora mi přirostla k srdci a dokud to půjde a budou mě chtít, tak bych tady chtěl zůstat.

Barbara Dapič
Přes půl milionu sledujících. Volejbalová kráska Olomouce je hvězdou sítí

Staráte se o atmosféru v kabině?

To tam samozřejmě musí být. Člověk musí být schopný si udělat sám ze sebe srandu, aby pobavil ostatní. Někdy to ten masér musí odlehčit.

Nestydí se před vámi zpočátku některé hráčky?

Ze začátku tam nějaký ostych bývá, ale to se potom všechno nějak dá do kupy. Postupem času je to v pohodě. Nemůžu z té šatny utéct, když tam provádím tejpování. Nějak si na sebe zvykáme a je to normální.

Chodí se k vám naopak občas vyzpovídat?

To víte, že na tom lehátku se člověk uvolní nejen fyzicky, ale také psychicky. Probírají se tam veškeré věci ze soukromí i z házené. Klidně probíráme i co si vezmou holky na maturitní ples, takže snad úplně všechno. Nechci říct, že bych úplně vynášel, ale když se třeba holkám něco nelíbí, tak se to snažím nějakou jinou formou předat dál tak, aby byli všichni spokojeni a jelo to správně dál.

Je pozice maséra také vaším civilním zaměstnáním?

Mám to jako koníček, nedělám maséřinu, to bych se z toho asi zbláznil. Je to náročné. V soukromí dělám pro reklamní agenturu.

Takže si nedokážete představit, že byste to dělal na plný úvazek?

Je to částečně o tom, aby to někdo zaplatil. V házené to tak nefunguje. Tam jsou všichni maséři, pokud ho tým zrovna má, spíše na pár hodin týdně. Jezdím tam dvakrát týdně dělat rehabilitaci, plus zápasy, takže ono se to nezdá. Dojíždím z Přerova na osm večer, hodinku tam člověk stráví…

Druholigoví fotbalisté Vyškova porazili v přípravném utkání třetiligový Uničov 3:1.
FOTO: Extrémní podmínky a úzký kádr. Uničov ve Vyškově padl

Vy sám jste hrával házenou, jaká byla vaše kariéra?

Po návratu z vojny se zužovala Kopřivnice a my přespolní nebo ti, se kterými se nepočítalo, jsme dostali povolení odejít. Vrátil jsem se do Přerova a ještě jsem hrával v Olomouci. Končil jsem až někdy ve třiceti.

V Přerově házená skončila, nemrzí vás to jako tamního rodáka?

Samozřejmě, že mě to mrzí. Házené v Přerově jsem se také chvíli věnoval. Ale je to závislé od mládeže a od peněz. Mládež tady už nějakou dobu nebyla, takže se jen pobrali kluci z okolí, což je dlouhodobě neudržitelné. Na druhou stranu jsem příliš na chlapskou házenou nechodil, protože jsem na to neměl moc času. O víkendech se ty zápasy většinou kryly.