Vypadá to, že v letošní sezoně se mu to ještě nepovede, šanci by však mohl mít navzdory původním předpokladům i v té další. „Neměl jsem žádné ambice, že bych tam zůstával. Šel jsem za hranice jen proto, abych mohl hrát. Jenže se mi ve Wroclavi zalíbilo a oni o mě mají zájem,“ přiznal v povídání pro Deník Jiří Mráz.

Jak se rodil váš přestup z Gamaspolu Jeseník do Wroclavi?

Dva měsíce zpět mi zavolal asistent trenéra futsalové reprezentace Vlastimil Bartošek, jestli bych neměl zájem o přesun, když se tady nehraje. Já jsem na to kývl, ale nechtěl jsem jezdit sám, takže jsem doporučil ještě spoluhráče Patrika Kmínka, s čímž v Polsku neměli problém. Potom už to řešili prezidenti klubů mezi sebou, protože se navíc znají.

Proč si vybrali zrovna vás?

Kouč Bartošek mě znal z reprezentace. Navíc věděl, že bydlím kousek od hranic. Najedeme na dálnici a za necelou hodinku a půl jsme ve Wroclavi. To byly asi hlavní důvody.

Jaká byla vaše motivace?

Klub má vysoké ambice. Přišel nový prezident, který je majitelem velké polské firmy a sháněl sponzory. Každý zápas máme nového sponzora. Začínali jsme s prázdnými dresy a teď na nich není místo. Chtějí postoupit do nejvyšší ligy. Rozjíždí nový projekt a přivedl i další hráče. Nebyl jsem tady od startu soutěže, ale když jsem přišel, tak z původního kádru, který ročník začal, zůstal jen jeden hráč a brankář. Já jsem zpočátku jezdil, abych si zahrál. Bral jsem to jako dobrou zkušenost, protože v zahraničí to funguje trošku jinak.

Povídejte.

Wroclav i Jeseník hrají druhou ligu, ale přístup hráčů, funkcionářů a realizačního týmu je úplně jiný. Berou to maximálně vážně. Obzvláště zázemí se nedá srovnat. V Polsku máme tři trenéry, maséra a kustoda. Nosí nám i na tréninky ovoce a proteiny. Takhle jsme to v Česku měli pouze v reprezentaci.

A herní kvalitou je na tom polská soutěž jak?

To je právě paradox. Zázemí mají perfektní, ale kdybychom proti polovině týmů hráli s Gamaspolem, tak je v pohodě porazíme. Většinou jsou jejich celky na úrovni jako u nás druhá liga. Poslední soupeř z Kobeřic byl na úrovni první a prohráli jsme 7:9.

V zápase jste dal pět branek. Patříte mezi tahouny týmu?

Hraju v první čtverce, dostávám hodně hracího času, zahrávám všechny standardky a penalty. Teď se mi dokonce stalo, že jsem si snad poprvé v životě musel říct o střídání. Pořád jsem čekal, že mě trenér stáhne, ale on by mě tam snad nechal chcípnout (směje se). Oni střídají po jednom, takže z palubovky slezu maximálně dvakrát za poločas. V prvních dvou zápasech jsem dal čtyři góly, celkem jich mám za čtyři utkání deset, takže jsem nejlepší střelec týmu. Oni věděli o mých kvalitách a myslím, že si je potvrdili.

To sehrálo roli i v tom, že si vás chtějí nechat?

Asi ano. Jsem ve Wroclavi na přestup do 30. dubna. Žádné ambice zůstat jsem neměl. Bral jsem to tak, že si jdu zahrát a až pomine korona, tak se vrátím. Ale zalíbilo se mi tady, začalo se mi dařit a oni mě chtějí. Prezident říkal, že mi už shání práci, že se přestěhuju do Wroclavi a půjdu hrát futsal za peníze. Je to zajímavá nabídka, ale nejprve musím dodělat bakalářské studium žurnalistiky v Olomouci.

Takže si dokážete představit žít v Polsku?

Záleží, co přesně by mi nabídli. Sice tady nikoho kromě spoluhráčů nemám, ale bylo by to kousek od domova, takže ano. Wroclav je krásná. Často jezdíme dřív a jdeme se kouknout po městě.

Jak vaše cestování ovlivňují různá opatření?

Když jsem tam přišel, tak jsme nemuseli mít testy a nic. Jezdíme na jeden trénink a zápas, takže teď chodíme dvakrát týdně na testy. Není to nic hrozného a když si můžu zahrát, tak to za to stojí. Zvykl jsem si, že to je prostě realita. Nyní vozíme dva papíry. Jeden o potvrzení negativního testu, druhý že můžeme opustit uzavřený okres, protože jedeme za prací.

Jak vypadá situace v Polsku?

Je to jako byste přejel hranice a byl v jiném světě. Když jsme přijeli poprvé, tak jak kdyby svět byl zase normální. Nikdo neměl roušku. Na hřišti se hrál fotbal, v restauraci jsme si objednali jídlo. Jako kdyby žádná korona nebyla. Oni ji neřeší, spíš proti tomu revoltují. A potom jsme se vrátili do Česka a tady měl každý roušku a nikdo nic a nikam nemůže.

Probírali jste s nimi naši situaci?

Mně přijde, jak kdyby žili v nějaké bublině a tohle vůbec neví. Byli překvapení, že u nás se nehraje, že nemáme kde trénovat a nemůžeme jít ani na hřiště.

Diváci na tribuny můžou?

Sice se v Polsku hraje úplně všechno, ale diváci na futsal nesmí. Na posledním zápase jich pár bylo. Asi protekčně. Chodí tam takoví ti papaláši jako všude a pro normální fanoušky je to zavřené, ale vždycky pár lidí na tribuně je. Skrz sociální sítě ale vidím, že sport tady žerou, ale s klukama jsme na toto téma nenarazili, protože ten covid je tady tak dlouho, že už to ani není téma a bere se jako samozřejmost, že se hraje bez fanoušků, což je smutné. Navíc jsme se poznávali a bavili jsme se o základních věcech.

Jaká byla celkově vaše aklimatizace?

Strašně jednoduchá. Poláci jsou přátelští a okamžitě nás vzali mezi sebe, vážili si nás a všichni mají mezi sebou respekt. Začali se hned bavit, nabízeli nám, ať tam přespíme, že zaplatí hotel a druhý den nám ukážou město. Navíc to, co se domluví, to platí a oni dělají maximum, aby to splnili. Nejsou žádné problémy.

Ani jazyková bariéra nevadila?

To bylo v začátcích zajímavé. Já jsem jim rozuměl, ale oni mně ne. Už to není blízko hranic, kde Poláci češtině rozumí. Komunikace na hřišti byla těžká a nefungovala ani angličtina. U futsalu je komunikace na hřišti důležitá a já jsem vždycky přemýšlel, jak se něco řekne, abych mohl spoluhráče dirigovat. Po prvních zápasech jsem se učil polská slovíčka. Teď už je to dobré, protože máme rozbory a slyším to pořád dokola.

Jak jsou na tom s taktickou připraveností?

Oni neumí bránit a v taktice je obrovský rozdíl. Sice máme nějaké signály, ale třeba u výjezdů od brány celkem zaostávají. Špatně zavírají střed, nezachytávají náběhy, nechají se strhnout do lajny a otevírají prostor, díky čemuž nejsou kompaktní. Viděl jsem to hned v prvním zápase a říkal jsem, že jestli přijde těžší soupeř, tak bude problém, což se ukázalo, protože nám tyhle chyby prohrály zápas s Kobeřicemi. Vedli jsme 4:1 a 7:5 a stejně jsme ještě dostali čtyři góly. Jenže to byly takové branky, že mi stály vlasy na hlavě, když jsem to viděl.

Jak jste to zvládal?

Nesl jsem to hodně špatně, protože jsem dal pět gólů a stejně jsme prohráli. Máme slíbené i bonusy za postup a výhry. Ale hlavně když vedete o tři góly a prohrajete, tak vás to nas**e, ať jste kdekoliv. Bude to stejný pocit, když budete hrát za barákem nebo v lize mistrů. Zápasy, ve kterých máte takový náskok, podle mě nemůžete prohrát. Na druhou stranu oni sport žerou úplně jinak. Náš brankář v tom utkání udělal dvě, tři chyby, které nás stály výhru a asi i postup a on to obrečel. Dlouho jsem nic takového neviděl.