Velké svaly se vám nelíbí? Chápu, říká kulturista

Jedním z nemnoha, kdo nezapadá do českého etalonu mužství (pivní mozol, ponožky v sandálích a pokud možno ledvinku visící na kraťasích) je Martin Lešenar, druhý na mistrovství Moravy a pátý na republikovém šampionátu v klasické kulturistice. Provozovatel jednoho z fitnescentra v Šumperku by rád co nejdříve vozil z národních šampionátů medaile a někdy si vyzkoušel i mezinárodní mítinky.

Být kulturistou, to je pro řadu lidí u nás věc spíše podezřelá. Kluci chtějí být jako Jágr nebo Messi, ale málokdy chtějí být třeba jako Dorian Yates…
Kulturistika není v Evropě moc populární, v USA je to jiné, tam je úspěšný body builder celebritou, ale kdo u nás zná čerstvého absolutního mistra České republiky? Pár nadšenců. A umíte si představit, že by třeba fotbalista Rosický, když letěl na mistrovství Evropy, si platil letenku ze svého? U nás je tohle běžné. Chcete na mistrovství světa? Vezměte si v práci dovolenou a zaplaťte si letenku a ubytování.

Mluvím spíše o tom, že přece jen je kulturistika v ranku sportů, které jsou hodně spojeny s dopinkem.
To beru, nedělám si iluze, že by si nikdo nikdy v kulturistice nic nevzal. Ale to samé můžeme říkat o drtivé většině vrcholových sportovců v ostatních sportech. Asi nejde o to, zda se dopuje, nebo ne, ale zda máme o tomhle iluze, nebo nemáme…

Za jakých okolností byste vy sáhnul třeba po anabolických steroidech, což je v dopinku takové největší zlo?
Teď vám řeknu, že nikdy, třeba steroidy, to je už opravdu veliké riziko, ale kdo ví, jak by se člověk zachoval, kdyby měl třeba možnost být absolutně nejlepším na světě, vydělávat tak miliony, to jsou důvody, které vás donutí se zamyslet i nad dopinkem. Mluvím asi hodně otevřeně, ale kdo říká, že by se nad touhle možností nezamyslel, nevěřím mu.

Vy byste asi neodmítnul být profesionálním kulturistou…
To ne, to je můj sen. Mít kontrakt a připravovat se a závodit. Fakt bych to chtěl pár let zkusit, jaké to je být profesionálem.

Co se musí stát, abyste byl profíkem?
Jsou na to pravidla, tuším, že musíte mít medaili na amatérském mistrovství světa, nebo vyhrát absolutně mistrovství Evropy, nebo vyhrát některé prestižní mítinky, jako Arnold Clasic nebo Ben Weider Cup. Pak můžete být na profi listině.

Když chcete být profíkem v hokeji či ve fotbalu, musíte mít talent. Je nutné mít i na kulturistiku vlohy?
Je to sport jako každý jiný, takže ano. Řekněme, že prvních deset, patnáct profikulturistů na světě jsou supertalenti. I když chcete uspět v uvozovkách jen na národním šampionátu, musíte mít nějaké vlohy. A pochopitelně vůli. Kulturistika je hodně o pevné vůli, bez ní nepomůže ani supertalent a steroidy.

Hodně lidí si myslí, že stačí polykat tabletky a svaly samy rostou…
Na tohle vždycky říkám, ať si dotyčný se mnou zkusí absolvovat jeden týden mého života. Bude u mě i spát, já si lehnu třeba na zem, od rána do noci se bude opakovat po mně. Když budu cvičit, bude cvičit, když budu jíst, bude jíst, když budu spát, bude spát. Ať zkusí, co to je být kulturistou. Několika chytrolínům jsem to nabídnul, nikdy ale nikdo na mou nabídku nekývnul.

Jídlo je asi jedním z pilířů kulturistiky, jak často jíte?
V objemové přípravě sedm až devětkrát denně, v závěrečné fázi před soutěží devětkrát až jedenáctkrát denně.

To jen jíte, spíte a cvičíte, ne?
Ale tak to je. Kulturistika není pro každého, musí vás to bavit. Já třeba ještě v jedenáct večer šlapu na rotopedu, do dvanácti pak vařím a chystám si do krabiček jídlo na druhý den. Miluju závodění, chci uspět, ale smyslem toho všeho je cesta, ne cíl. Baví mě ten životní styl, cvičení, chystání jídla, to je paráda.

Chodí lidi do fitka nabrat svaly, nebo spíše hubnout?
Je to tak půl na půl, mladí kluci chtějí svaly, slečny a dámy chtějí zhubnout.

Je stále více tlustých lidí, proč?
Málo se hýbeme, skoro všichni dnes pracují někde u počítače a pak špatně jíme. Ale úplně o jídle to nemusí být, horší je, že se dnes lidi skoro vůbec nehýbou.

Co je největší hrůza v potravinách co se zdraví a kondice týká?
Fast foody a české pečivo, to je opravdu hrůza.

Tohle se všeobecně ví, tak proč to lidí jí?
Nedají si práci třeba se v obchodech vyhnout pastem. Stačí napsat na obal fitness nebo prolinie nebo něco takového a lidi se tím cpou a myslí si, jak dělají něco pro své zdraví. Přitom se ani nepodívají na etiketu, aby zjistili, že v tom sice není skoro žádný tuk, ale je to plné cukru, což je možná ještě horší. Taky třeba nalítnou na to, že u pečiva je napsáno vícezrnné, ale to, co chceme, je celozrnné. Vezmou si tmavý vícezrnný rohlík a myslí si, že je to zdravé. Je to obyčejný rohlík, který je obarvený. Já bych ale až tak moc jídlo neřešil, ono se stačí dostatečně hýbat, tím bych začal.

Ale to je asi problém, ne?
Je, většina lidí, kteří přijdou s tím, že jsou tlustí, začnou: to nejde… Jsme pohodlní, skoro všechno jde. A pak hlavně ženy hodně lžou, co se týká návyků, jako co třeba jí. Za obezitu si ale drtivá většina lidí může sama. Pokud budou poslouchat, opravdu začnou hubnout.

Když se normální člověk podívá na fotografie profikulturistů, musí si nutně říct, že takové tělo snad ani není možné…
Většině lidí se tak obrovské svaly ani nelíbí a já to chápu. Vizáž těch nejlepších je opravdu neuvěřitelná. Ale oni, ale i my amatéři, tak jako na fotkách vypadáme v podstatě jen pár hodin, nebo dokonce minut, za rok. Máte tři procenta tuku, svaly a žíly napumpované na maximum, takhle nevypadáme, když jdeme třeba měsíc po závodě koupit brambory.