Šéfkuchař Ákos Sárközi z budapešťské restaurace Borkonyha se zkrátka díky svému umu zaslouženě hřeje na maďarském gastronomickém výsluní a již za pár dnů budou moci jeho kuchyni ocenit také gurmáni v České republice. Devětatřicetiletý Maďar bude totiž speciálním hostem Karlovského gastrofestivalu ve Velkých Karlovicích, kde v sobotu 1. října připraví Michelinskou galavečeři o sedmi chodech v místním Spa hotelu Lanterna a o den později ještě nedělní tříchodový Michelinský oběd.

Před svou cestou do beskydských Velkých Karlovic prozradil, jak se dostal ke gastronomii, jaký má vztah k michelinským hvězdám i to, co zná z české a moravské kuchyně.

Kudy vedla vaše cesta do čela restaurace Borkonyha? Chtěl jste být kuchařem již od dětství?

Původně jsem chtěl být fotografem, život mě ale nakonec zavál jiným směrem. Vystudoval jsem střední odbornou školu gastronomie a služeb a ta pravá vášeň k vaření se ve mně zrodila díky dvěma lidem. Jedním byl můj první a rozhodující šéf Ferenc Nagy, velice charizmatický člověk a hlavně maximalista, který byl schopen honit mě po kuchyni se lžičkou v ruce, když jsem něco nechtěl ochutnat. Tím druhým byl Attila Bicsár z restaurace Alabárdos. Tam jsem se mohl stát tím, kým jsem být vždy chtěl, poznal jsem svět špičkové kuchyně, začal chodit na soutěže, dostal možnost vycestovat do Portugalska a pracovat v restauraci, která měla dvě michelinské hvězdy. Z tohoto pohádkového světa mě pak vytáhli Zoltán Kalocsai a Tamás Horváth do restaurace Borkonyha.

Po necelých třech letech od zahájení provozu jste s Borkonyhou slavili první michelinskou hvězdu. Snil jste o tom, že ji jednou získáte?

Myslím, že je to snem každého kuchaře. Je to vážně vrchol mého profesionálního života, ale ještě důležitější je podle mě to, že se mi daří poskládat stálý tým a nepřetržitě úspěšně fungující podnik.

Jaký jste šéf? Jak se vám daří získávat a motivovat spolupracovníky?

Šéfkuchař bez týmu nezmůže nic. Mám své lidi moc rád a dávám na ně pozor. Vždy sleduji, kdo má jaký problém, co se mu nelíbí. Stability docílíte jen pozorností. Když hledám někoho nového, nezajímá mě, odkud přichází, jen jakým je člověkem – zda dokáže zapadnout do týmu, je-li v něm pokora a touha dělat. Motivace docílím malými prosbami.  Když někam cestuji, tak si je beru vždy s sebou, posílám je na soutěže, nechávám jim prostor. A mohl bych o tom mluvit ještě dlouho.

Pojďme zpět k vaší kuchyni. Jaká je její filozofie? Jaké suroviny v ní nikdy nechybí?

Naše kuchyně se vyznačuje jednoduchostí a hravostí. Osobně mám moc rád zeleninu, takže ji také hodně připravuji v restauraci – sezónní, v souladu s ročním obdobím. Třeba červená řepa, tu můžu v neomezeném množství. Ale i vnitřnosti jsou můj svět. Od otevření restaurace musela být na jídelním lístku vždy křupavá kachní játra, to je snad můj nejemblematičtější chod, proto nebudou chybět ani v menu ve Velkých Karlovicích.

Znáte Českou republiku a její gastronomii?

Byl jsem u vás v dětství při školním výletu, ale tehdy jsem ještě nedokázal ocenit ani českou gastronomii, ani chuť českého piva. Myslím si, že česká kuchyně je velice blízko maďarské - kysané zelí, kapusta a různé omáčky…, slivovici a becherovku také všichni znají. Už se velice těším, až se k vám konečně podíváme.

Více o Karlovském gastrofestivalu