Stále stejné, tajné receptury, používal při výrobě zmrzliny už jeho otec a před druhou světovou válkou zase dědeček. Právě za rodinou přijel Redzepi do Česka a bylo mu jasné, že se ničím jiným než výrobou a prodáváním zmrzliny živit nebude. „Práce cukrářů je citlivá, velice snadno se něco může zkazit, a tak je při ní třeba dávat velký pozor. Důvod, proč nemohu dělat třeba klempíře, je, že tu práci prostě neumím. Já umím dělat zmrzlinu a tuto práci miluji stejně jako celá má rodina, proto v tom budu pokračovat, dokud neumřu,“ popisuje vztah ke své práci.

Začátek byl pro Umrana Redzepiho těžký, ale pomohla mu v něm jak rodina, tak postoj k životu a problémům. „Složitý je každý začátek, ale člověk musí počáteční těžkosti přejít. Důležité je pořád doufat. Na provoz cukrárny jsem si přivezl nějaké peníze z Jugoslávie a velice mne podporoval také otec. Navíc nám místní úřady nekladly žádné překážky a vstříc nám vyšlo i město,“ říká.

Na jeden a půl roku Redzepi přesídlil s cukrárnou do Poděbrad, ale silný vztah, který si k městu Šumperk vytvořil on i jeho děti, jej přiměl se vrátit. „Šumperk se celé rodině líbí a žijeme tady rádi. Všechny mé děti zde vyrostly, jedno se tady dokonce narodilo. Mají tady mnoho kamarádů. Když jsme byli v Poděbradech, každé páté slovo, které děti řekly, bylo Šumperk. Také známí, když jsem je v Šumperku potkával na ulici, mi říkali, jaká škoda byla, že jsem cukrárnu přestěhoval. Koneckonců také já mám tohle město rád, a tak jsem se vrátil,“ jmenoval důvody, které jej přivedly zpět.

Zimní měsíce, během kterých je Šumpersko turisticky nejatraktivnější, je pro zmrzlináře nejhorším obdobím. „Přes zimu prodáváme jen kávu, a dá se z toho vyžít jen těžko, takže na dva měsíce zavíráme úplně a jedeme oslavit Vánoce za příbuznými. Pak se opět vracíme na místo, které mají děti na mysli, když řeknou, že jdou domů,“ dodává s úsměvemUmran Redzepi.