Mezi patnáctiletými až dvacetiletými budoucími řidiči jsou ale také důchodci. Podle spolumajitelky autoškoly Martiny Horníčkové jsou starší zájemci o získání řidičského průkazu z přednášek, na nichž sdílí lavice se spolužáky ve věku svých vnuků, nadšeni.

„Někdy přijde paní, v jedné ruce má žádost o řidičský průkaz a v druhé už na mne mává důchodovým výměrem. Když odchází z přednášky, říká, jak se jí líbila, protože mezi mladými úplně pookřála. Já také cítím, že mne práce udržuje svěží. Docela stačí, že se musím vyznat v tom, jak a o čem – náctiletí žáci mluví,“ říká Horníčková.

Mladý Horníčkovi udržují i vozový park. Když autoškolu založili, využívali dvou stodvacítek, ale brzy přesedlali na favority. Nyní mění osobní výuková auta každé dva až tři roky. „Při jízdách je řízení v neopotřebovaném autě poznat a my chceme mít kvalitní vozy, proto je střídáme co nejčastěji,“ tvrdí Martina Horníčková.

Počet vozidel se od založení autoškoly rozrostl o motorky, nákladní auta a traktor. S rozšiřováním záběru výuky stoupaly i požadavky na kvalifikaci učitelů. Těch dobrých je podle Horníčkové v kraji nedostatek, noví přicházejí málo, což dokumentuje také věkový průměr učitelů v autoškole blížící se padesátce.

„Právě kvůli nedostatku učitelů se nám nepodařil záměr založení další provozovny v Zábřehu. Klienti, kteří měli zájem o naše služby, si k nám však našli cestu sami, takže se situace obrátila. My už nemusíme jít za žáky do vedlejšího města, ale oni jdou za námi,“ těší se z přílivu zájemců sympatická instruktorka.

Mnoho lidí chtivých řidičského průkazu k Horníčkovým táhne způsob, jak na přednáškách vykládají pravidla silničního provozu. „Využíváme prezentací s kvalitními fotografiemi šumperských křižovatek, takže zobrazujeme reálné problémové situace. Ve výuce se snažím probírat spíše zásady bezpečné jízdy než zákony, které se lidé mohou naučit z knihy. Proto je nejčastější otázkou „co udělám, když“. Lidé pak nepovažují přednášky za ztracený čas,“ popisuje Horníčková výuku.

Někteří ze žáků chodí na přednášky nabité informacemi i dvakrát. „Jsem ráda, když se mne u jedné situace i několikrát zeptají „ale co kdyby to bylo trochu jinak“. To, že musím hledat nová řešení, mne stále udržuje ve formě,“ dodává Horníčková.