„Ženě se do Ostravy nechtělo a ani tchán nebyl nadšený z toho, že by měla odejít. Jsem dobrodružná povaha, takže jsem nepohrdl možností vyzkoušet něco nového, když mi pan Třeštík nabídl, abych v Šumperku začal podnikat spolu s ním,“ říká Hegeduš. Ale to byl jen začátek jeho cesty k vínu. Pití alkoholu totiž pro něj, coby abstinujícího sportovce, nebylo zvykem. V rodině, ze které vzešel, příchylnost k alkoholu nepěstovali, navíc byl Hegeduš dlouhou dobu aktivním horolezcem a alkohol nešel dohromady s jeho snahou se ve sportu stále zlepšovat. S občasným pitím se však musel smířit. „Jinak než ochutnáváním se člověk ve víně vyznat nenaučí,“ říká. Důraz na kvalitu vína Hegeduš převzal od svého tchána. Karel Třeštík, rodák ze Znojma, se do Šumperka přiženil stejně jako jeho zeť. S vínem začal obchodovat už v jedenadevadesátém roce a velmi si zakládal na tom, aby prodával především dobré víno, takže jej odebíral od drobných vinařů z jižní Moravy a kvalitu bedlivě hlídal. Brzy poté, co po tchánovi v roce 2001 Hegeduš podnik převzal, dostal výpověď z prostor pod šumperskou knihovnou a musel si najít nové prostory. Měl však štěstí, protože přemístění vinného sklepa o něco blíže k vlakovému nádraží se ukázalo jako velmi výhodné.

„Vchod se posunul k chodníku a lidé mají sklep více na očích. Teď je mezi oběma nádražími, takže sem chodí třeba lidé, kteří přijíždějí z práce. Jakmile jsem nově otevřel, začal jsem vídat jindy nespatřené tváře,“ říká. O zákazníky Hegeduš nemá nouzi. Dosvědčuje to, že už v deset hodin ráno je ve vinárně nejméně patnáct lidí. „Lidé pro víno většinou chodí tam, kam to mají blíž. A protože v Šumperku je prodejců vína už sedm, jsou „rajony“ vzdálenostmi od zákazníků rozděleny. Ale velkou roli hraje také interiér, šíře sortimentu a kvalita nabízeného zboží. Důležitá je také vzájemná sympatie vinaře a zákazníků,“ dodává.