Srdcem správné kovářské dílny je výheň. Ohniště, v němž vzduch vháněný ventilátorem dokáže palivo rozpálit do běla. „Když jsem u ní celý den, mám v nose a všude možně kousky uhlí a saze,“ popisuje Pavel Kopřiva svou práci. „A tady ty tečky, to jsou všechno spáleniny,“ ukazuje na své ruce.

Rodák z Mohelnice se vyučil zámečníkem, poté pracoval v Praze ve zcela jiném oboru. Když zjistil, že se chce věnovat kovařině, dojížděl čtyři roky do Loštic jako tovaryš za svým dědou. Jeho rod měl ve městě kovárnu.

„Děda byl navíc celý život vrchním mistrem kovářství na učilišti v Žádlovicích. To, co jsem se od něj naučil, je k nezaplacení,“ popisuje Pavel Kopřiva.

Přičichnout ke kovářskému řemeslu dával možnost komukoli. S kolegy po několik let v areálu zámku Skalička pořádal akci Zábřežský hřebík. Mířily na ni davy lidí.

„Hřebíky, které si lidé vlastníma rukama vyrobili, jsme zatloukli do pamětní dřevěné tabule, kterou jsme vystavili,“ popisuje řemeslník.

Kolem jeho děl denně chodí obyvatelé Zábřehu. Je autorem dvou podstavců u zábřežského zámku. Na jednom z nich visí cedule s „uzákoněným“ skloňováním názvu města, na druhém deska upomínající setkání génia Járy Cimrmana a zábřežského cestovatele a vynálezce Jana Eskymo Welzla.

Výjimečný mezi lidmi černého řemesla je Pavel Kopřiva tím, že opravuje zvony. Přesněji řečeno opravuje či vyrábí komponenty k jejich pohonu či zavěšení, a to díky přátelství s partou zábřežských zvoníků. Nedávno společně opravili zvony v několika vesnicích na Šumpersku. Výstroj z dílny Pavla Kopřivy nese zábřežský zvon svatý František, který společně se zvoníky ulil.