Brzobohatý chce vymýtit černomyšlenkářství. Ztrátu peněz nepočítal

Předpokládám, že společenské hry hrajete rád, jinak byste to nedělal. Kolik času jste v jejich společnosti v nouzovém stavu strávil?
Moc rád. Hrál jsem je odmalička, včetně těch karetních. Konkrétní nápad na hru Jsme v tom spolu, ksakru! vznikl ze situace, kdy jsme měli jet s kamarády na chalupu a jeden z nás jet nemohl, jelikož ležel s covidem v domácí karanténě. Na té chalupě hrajeme ledacos a on nám výrazně chyběl. Všechny tyto skutečnosti nakonec vedly k tomu, že jsem začal přemýšlet o vzniku nové deskové hry právě s tématem covidu.

Eva Decastelo: Naučila jsem se nesoudit druhé

Většina vašich přátel a známých tento nápad jistě přijala s nadšením. Byl někdo, komu se moc nepozdával a zrazoval vás od něj?
Nikdo z mých přátel mě nezrazoval. Hra si totiž nedělá legraci z pandemie, ale kvůli pandemii a v tom je zásadní rozdíl. Slyšel jsem i názory, že je to příliš kontroverzní téma a lidé, kterým vzal covid blízké, by se mohli naštvat. Ale jsem přesvědčený, že opak je pravdou. Jediný únik je nadhled a humor. I mně vzala tato nemoc několik přátel, s nimiž jsem do budoucna počítal, a i já se těším, až si to s tím virovým prevítem budu moci při hraní hry alespoň symbolicky vyřídit. Hra je zatím ve výrobě. A když se u toho navíc i pobavím a zasměju se svými přáteli, bude kompenzace ideální.

Jste hráč i v běžném životě? Riskujete, zkoušíte různé možnosti…, nebo se spíš držíte zpátky?
Jsem dost přemýšlivý typ. Dlouho se rozhoduji, ale když se nakonec rozhodnu, dám do toho všechno a jdu i hlavou proti zdi. Navíc často dávám na instinkt nebo intuici. Téhle prapodivné energii dost důvěřuji, a i když mě ne vždy nasměrovala tím správným směrem, pokaždé mi zaručila zajímavý zážitek. A život přece je hlavně o tom, aby bylo ve stáří na co vzpomínat.

Nastala ve vašem životě někdy chvilka, kdy jste hrál vabank? Buď všechno, nebo nic?
Tohle je už ryze psychologická otázka, nad jejíž odpovědí bych asi musel déle přemýšlet. Ale když tak zapátrám v paměti, vyložený vabank jsem asi nikdy nehrál. Vždycky to bylo všechno, nebo alespoň něco. Takový střelec asi být neumím, nemám na to dostatek odvahy.

Hru jste vytvořil i proto, abyste si to mohl alespoň fiktivně rozdat s koronavirem. Jaké s ním máte zkušenosti?
Na přelomu roku jsem ho chytil. Bohužel nemám nejmenší ponětí, kde a od koho to bylo. Nešlo o klasickou chřipku, bylo to daleko nevyzpytatelnější. Chvíli mě bolela hlava, pak zase záda, pak zimnice po celém těle, pak se vše trochu zlepšilo a záhy jsem se zase třásl jako osika. Do toho šílená apatie a ztráta veškeré energie. Naordinoval jsem si každý den minimálně čtyři komedie, abych alespoň nějak ten dopamin doplňoval. Troufnu si říct, že právě i díky tomu humoru jsem se z toho po dvou týdnech vykurýroval, ačkoli výsledky mých protilátek ukazují, že jsem chytl dost silnou dávku viru. To mě také utvrdilo v tom, že hra musí vzniknout, protože humor je prostě ve společnosti potřeba. Posiluje imunitu, a hlavně psychiku, kterou máme rozhozenou kompletně všichni.

Část výtěžku z prodeje hry poputuje na Nadaci Krása pomoci, se kterou úzce spolupracuje vaše manželka Taťána a která se dlouhodobě věnuje pomoci seniorům, tedy jedné z nejohroženějších skupin v průběhu celé pandemie. S tímto nápadem jste přišel vy, nebo Táňa?
Chtěl jsem, aby hra měla i konkrétní přesah. Zdravotníkům a sestřičkám jsem pomáhal v první vlně pandemie, kdy jsem společně s asociací sester a pojišťovnou Generali založil sbírku Pomáhame sestřičkám. V této sbírce se vybralo okolo pěti milionů a právě v těchto dnech už putuje částka v podobě benefitů všem sestrám, které byly nasazeny do takzvané první linie. Tou další ohroženou skupinou jsou potom senioři, ke kterým zase míří naše podpora prostřednictvím nadace mé ženy, jež se o ně stará. Proto každý, kdo si hru koupí, může mít i dobrý pocit z toho, že pomohl těm, kteří tuto pomoc ocení nejvíc.

Herec Pavel Zedníček: Pandemie byla jak příprava na důchod

Koronavirus vzal prakticky všem umělcům možnost naplno pracovat. Jak zamíchal kartami ve vašem případě?
Ačkoli má práce je především o tom, že sedím na zadku a píšu, tak absence živých vystoupení pro mě byla velkou ztrátou. Raději jsem ani nepočítal, o kolik peněz jsem přišel, a hned jsem si z těch, které jsem měl bokem, začal dělat takové záchranné balíčky. Navíc se zavřela divadla, což mělo zásadní vliv na mé autorské tantiémy.

Stalo se vám už někdy dřív, že jste byl takhle dlouho bez divadla, potažmo i bez jiné práce?
Bez práce jsem nikdy vyloženě nebyl, tu jsem si sám hned nějakou vymyslel, ale divadlo jsem ještě nikdy na tak dlouho neopustil.

Čemu jste se tedy věnoval, pomineme-li deskovou hru?
Napsal jsem knížku o hudbě, kterou jsem nazval Hudbologie. Není to učebnice ani žádná jiná odborná kniha. Je to spíše takový inspirativní almanach všech mých poznání, která jsem doposud o hudbě v životě získal. Radím v ní rodičům, jak správně vést dítě k hudbě, snažím se v ní nasměrovat studenty hudby, jak využít svého talentu, a tak. No a pak jsem ještě napsal další muzikál, který se tedy snad bude v příštím roce zkoušet v Hudebním divadle Karlín.

V souvislosti s vaším muzikálem Legenda jménem Holmes se vám prý podařilo prodat licenci do Jižní Koreje a možná to klapne i v New Yorku. Je to pravda?
Jižní Korea je už podepsaná, ale pandemie vše přerušila, takže na premiéru si budu muset počkat. No a co se New Yorku týče, to je opravdu meta všech met, na kterou, přiznám se, občas myslívám, ale zároveň stojím oběma nohama na zemi a vím, že to chce v tomhle oboru ujít ještě dlouhý kus cesty, aby se o něčem takovém mohlo vůbec uvažovat. Ale jsem velikým zastáncem hesla Mary Poppins, tedy že i to nejvíc nemožné je možné.

Věnoval jste se v nouzovém stavu i něčemu jinému než práci?
Také procházkám v přírodě a své ženě. Netajíme se tím, že jsme oba velcí labužníci, jen tedy na mně je to občas víc vidět, (smích) a tak jsme i často podporovali naše oblíbené restaurace a kupovali si z okének různé dobroty. Zároveň jsem se zdokonaloval ve vaření, objevoval nové recepty a tak.

V jednom rozhovoru jste přiznal, že jste během karantény docela přibral. Jak jste na tom na konci nouzového stavu?
Říkám o sobě, že jsem takový jojo master. (smích) Jsem schopen výrazně nabrat i shodit během velice krátkého období. Ano, v období pandemie jsem dosáhl asi svého váhového rekordu, se kterým se vám s dovolením nebudu svěřovat, ale teď už je vše opět stabilizováno na mé standardní váze.

Držel jste vůbec někdy dietu?
Mám rád pohyb a vlastně i docela pravidelně cvičím, takže nějaké radikální diety jsem vyloženě nedržel. Párkrát jsem něco zkusil, ale nebavilo mě to. Je to jednoduché. Vše je to otázka příjmu a výdeje. Pokud tohle máte tak nějak pod kontrolou, nemusíte se stresovat dietami.

Will Smith chystá knihu. V listopadu vydá své paměti nazvané "Will"

Táňa hodně běhá, jezdí na kole, nelanařila vás, abyste se do toho pustil s ní?
S nadsázkou tvrdím, že běhání je pro lupiče. (smích) Ne, vážně, vůbec mě to nebaví. Nedokážu si při tom čistit hlavu a tříbit myšlenky tak, jak o tom mnozí básní. Jediné, na co myslím, je konec a cíl mého ufuněného běhu. Maximálně jít si zaběhat volným lehkým klusem někam do přírody, toho jsem ochotný se dobrovolně zúčastnit, ale na nějaké vytrvalostní maratony rozhodně nejsem. S jízdou na kole je to se mnou také takové bolavé. Já zkrátka nejraději jezdím na mé milované vespě a to mě těší ze všeho nejvíc.

Máte v letošním roce nějaké přání, které byste si chtěl splnit?
Já jich mám. A to nejen v tomto roce. Stále si něco přeju a nechávám si zdát o věcech, které toužím prožít a zažít. A potom se snažím svou houževnatostí a pílí pracovat na tom, aby se ta přání vyplnila. Říká se, že se o přáních nemá mluvit nahlas, aby neztratila svou moc se vyplnit, nicméně přání, které si zrovna teď přeju ze všeho nejvíc, je, aby už tahle prazvláštní doba pominula a abychom se znovu mohli všichni bezstarostně stýkat, objímat a podávat si ruce, líbat na tváře. Aby se nám podařilo vymýtit strach a zlo z našich myšlenek a nálad, a měli jsme tak svobodnou cestu k tomu být šťastní.