Jan Cina: Manželství pro všechny? Někteří se bojí, že by se asi zhroutil svět

Jste už poměrně dlouho zasnoubený. Čekáte s partnerem na to, až dají zákonodárci zelenou sňatkům všem bez rozdílu?
Naše zasnoubení je vůbec takové vtipné. Někde se to objevilo, ale my jsme si to přitom ani neřekli. Hrozně jsme se smáli tomu, že v našem případě vlastně ani nevíme, kdo by měl koho o ruku žádat. Takže ano, řekli jsme si to, ale že by se jednalo o něco oficiálního, to ne. Takže zasnoubení mi nepřijde jako úplně správný výraz. O svazku a svatbě jsme snili, aby to byla oslava toho, že jsme spolu. Měli jsme to vymyšlené velkolepě a chtěli jsme z toho udělat takový festival. Tenhle nápad jsme už ale „přenosili“, trochu za ty roky usnul.

A ano, tím že se zákon o sňatcích stále nikam nepohnul a registrované partnerství pro nás není dostačující a zajímavé, budeme spíš čekat. Ale potom, co nás v poslední době všechny potkalo, co se děje ve světě, tak si myslím, že se tohle téma zase odsune. Každopádně uvidíme, bylo by super, kdyby se to povedlo. Můj názor je ale ten, že kdyby se manželství pro všechny uzákonilo, tak by se vlastně vůbec nic nestalo. Všichni se bojí, že by se asi zhroutil svět, ale ono by se nestalo nic. Jen by to řadě lidí na právní úrovni velmi pomohlo, protože o to jde nejvíc. Takže se toho nebojme! Klidně to pojďme pošoupnout. (smích)

Žádná práva, jen svazek druhé kategorie. Svatby pro všechny brzdí Zeman i Fiala

Matt Damon řekl, že je příliš nudný na to, aby byl filmovou hvězdou. Jak si připadáte vy?
Na tom něco je. Jen nevím, zda je správný ten výraz nudný. Herectví je o tom, že vás lidé vnímají jako někoho jiného. Je těžké nějak si uhájit, kdo za těmi postavami je. Díky tomu, že jsem odmalička a pak už i profesionálně hrál, mám pocit, že budování toho, kdo jsem já, zkoušení různých mentálních extrémů, zjišťování kudy ano, kudy ne, tak možná podobný pocit jako kolega Damon mám. Necítím se však prvotně nudně vůči ostatním, ale spíš vůči sobě. To mě nutí zajímat se, kdo jsem, utvářet si pevné názory, stát si za nimi. Osobnost člověka je velmi důležitá a myslím, že pak je to v herectví i cítit. Zároveň je však herectví ošidné v tom, že se dá zahrát úplně všechno. Je to vlastně taková ušlechtilá lež.

Když zůstanu u Matta Damona, on před pár lety poskytl rozhovor, kde řekl, že herci by se měli vyhýbat odhalování své sexuality, protože to je jedna ze záhad, kterou by měli umět hrát.
Ta záhadnost je asi jedním z přístupů. Herectví je povolání, můj osobní život je můj osobní život a zatím se mi nestalo, že by se někdo na základě toho, jak mluvím o svém soukromí a orientaci, rozhodoval, zda mi dá, nebo nedá roli. Nebo o tom alespoň nevím. Ale hlavně mám pocit, že na mou práci to vliv nemá. Vlastně ale nevím, jak to vnímají diváci, jestli o tom vůbec přemýšlejí.

Na Letní scéně Musea Kampa se už měsíc hraje recitál Marta, ve kterém hrajete Václava Neckáře. Jaké to je, když vaše postava není jen na papíru, ale jedná se o konkrétní osobu?
Jsou to smíšené pocity, určitě tam jsou nějaké obavy, aby člověk nebyl necitlivý, nebo si nedělal legraci z něčeho, co ta daná osoba jako legraci vůbec vnímat nemusí. Zároveň mám ale velké sympatie přímo k panu Neckářovi a ty se tam snažím dostat. Především bychom měli divákům předat obraz toho, jaký pro nás Václav Neckář je a jaký byl.

Neřešíme, kdo z nás je manželka, říkají zpěvák Bendig s partnerem

Víte, jak Václav Neckář prožíval šedesátá léta, o kterých recitál pojednává?
To ne, ale tehdy to bylo velké. Golden Kids byly hvězdy minimálně evropského formátu, to muselo být neskutečné! Stejně tak to, že pan Neckář hrál v oscarovém filmu a s ním to zřejmě ani nehnulo, protože v jednom z tehdejších rozhovorů řekl, že si nijak slavný nepřijde, takže dál jezdí tramvají a jí tavený sýr. To ho asi hodně vystihuje.

Jak vnímáte vy období, ve kterém se Marta Kubišová stala úspěšnou a následně zakázanou zpěvačkou?
Tehdy byl život asi stejný, i když možná radostnější. Na tom se hodně lidé shodují, že v těchto letech se na sebe lidé začali po dlouhé době usmívat. Sice jen nakrátko, ale ta svoboda a nádech… to muselo být skvělé.

Vím, že je to daleko, ale Marta Kubišová je stále při síle, a i přesto se rozhodla ukončit kariéru. Dovedete si představit, že se jednou přesunete na chalupu a budete se starat o zvířata?
Já si to představuju dost často už teď. (smích) Už teď bych si přál někam se přesunout a tam se starat o kohokoli a cokoli. Asi budu znít jako nějaký zkušený důchodce, ale život je opravdu neskutečně barevný. Nabízí nám řadu možností a záleží jen na nás, jaký si ho uděláme, kudy půjdeme. Asi by se mi i líbilo vyzkoušet věci, které se mi teď zdají těžko dosažitelné nebo náročné.

Třeba se vydat do zahraničí, zkusit tam žít a pracovat. Je jedno, jestli to bude teď, nebo až v důchodu, ale bavilo by mě to. Herectví pro mě vlastně není nejdůležitější věc na světě. Ale právě ta esence, o které jsme mluvili, že to s vámi něco udělá, když vidíte divadelní představení, které se vás nějak dotkne, se dá hledat v různých formách. A myslím si, že i Martě Kubišové, která je na chalupě, kde se stará o zvířata, tak tahle potřeba naplnění, že někomu pomůže, jí asi stačí. A to si představit umím.