Kliknutím zvětšíteVe filmu hrajete silnou ženu Simonu, která působí bezstarostně a je od základů spokojená. Co má společného s vámi?
Já bych byla ráda, kdyby to, co by Simona měla mít společného se mnou, bylo, že je fakt sympatická, že je to ženská do nepohody, která tu pohodu umí zároveň aktivně vytvářet, a to tím, jaká je. Že má smysl pro humor a je podporující, protože ve filmu má moje postava hezký vztah s tchyní. Zkrátka že vytváří hezké vztahy.
Simona je zároveň velmi rázná. Co na srdci, to na jazyku. Jste taková? U herců to člověk z filmu nepozná, na plátně mohou mít zcela jiný charakter.
U většiny herců to tak je, jsme obsazováni podle typu a velmi často hrajeme nějakou část sami sebe. Příležitost zahrát si někoho, kdo nejsem, jsem ve filmové tvorbě dostala pouze ve filmu Díra u Hanušovic. Tam jsem to opravdu nebyla já, ze mě tam nebylo nic, byla to jiná bytost. Ale co na srdci, to na jazyku rozhodně mám. Rozhodla jsem se, že budu mluvit pravdu a budu transparentní.
Takže tak upřímná jako filmová Simona v reálu jste?
V mnohém ano. Ale díky tomu, že se zabývám vědomou komunikací, upřímnost si hlídám. Říkat úplně všechno úplně všem může být velmi často hulvátské nebo invazivní. A já na komunikaci dbám. Když něco říkám, tak dobře vím co a rozhodně ve své upřímnosti zohledňuji, jestli to přinese něco dobrého. Než někomu řekneme něco, co se bojíme, že ten dotyčný nepřijme dobře, protože to pro něj není pozitivní, tak si vždycky můžeme položit kontrolní otázky: Jak to, co chci říct, podporuje mě? Jak to podporuje toho člověka? A jak to podporuje náš vztah?
Pokud si na jednu z otázek neodpovím kladně, tak se raději toho, co chci říct, zřeknu?
Přesně tak. Nebo začnu přemýšlet, čeho chci vlastně docílit, a začnu hledat jiné formy. Ale prosím vás, nezvládám to stoprocentně, to ani nejde, to bych nebyla člověk.
Ve filmu jste s hereckým kolegou Matějem Hádkem zdědili rybník, ze kterého se stalo břímě. Nakolik tohle znáte… dělat něco, co nechcete, ale co se od vás očekává?
Ne! Tuhle situaci neznám. A svým rodičům děkuju za to, že na mě nikdy nevyvíjeli tlak v tom, jakou by mě chtěli mít nebo kým by chtěli, abych byla. Vždycky jsem si mohla jít svou cestou a obhajuju nebo naplňuju svou cestu pouze před sebou.
Tak to je úplně dokonalé, to jste měla štěstí.
Ale jsou tam zase jiné věci, to se nebojte, vždycky je to celý balíček. Já jsem zase prožívala frustraci, že nikoho nezajímám. To „traumátko“ si k vám vždycky cestu najde. To je v dnešní společnosti jisté, už jenom vzhledem k porodům, jeslím a systému vzdělávání, kde je větší pozornost zaměřená na to, co nám nejde a co neumíme, než na to, k čemu máme vlohy a co budeme v životě skutečně potřebovat. Jako třeba nástroje komunikace, spolupráce, vnímat v souvislostech, psychohygiena, adaptabilita a vůbec základy psychologie a filozofie.
Vůči rodině jste se vymezovat nemusela. Co partnerské vztahy? Naučila jste se díky nim, jak nastavovat hranice?
Partnerské vztahy jsou nejradikálnější komunikační výcvik. Pokud to zvládnete tam, tak všechno ostatní už je brnkačka. Právě krize v partnerských vztazích mě nejvíc motivovaly ke studiu vědomé komunikace, a to jak se sebou, tak s druhými. Čili bych řekla, že se to stále učím a že to nikdy neskončí. Co se hranic týče, ty nastavujeme nejdřív sami sobě, co chceme nebo nechceme snášet a proč, a pak teprve druhým. Takže je nutné nejdřív poznat sám sebe, abychom mohli tvořit laskavé partnerství. Vím, že je to psané všude, poznej sám sebe, jenže přes to nejede vlak.
Nepomohla by nám v takových chvílích nějaká imaginární bublina, do které bychom se schovali?
Ale jo, na chvilku určitě. Ale pokud chceme žít v blízkosti s jinými lidskými bytostmi, tak z té bubliny budeme dříve nebo později muset vylézt a komunikovat o tom, co se nám děje. Co cítíme a co bychom si přáli. O své emoce se musíme postarat, tomu neutečeme, já přečetla spoustu knih, absolvovala spoustu seminářů…
Chtěla jsem získat nástroje pro to, abych nemusela prožívat negativní emoce. A jediné, co jsem se naučila, pochopila a přijala, je, že komunikaci se svými emocemi musíme provést my sami. Nikdo jiný to za nás neudělá. A pokud to neuděláme, tak se v nás nevyslyšené emoce „štosují“, zhmotňují a pak se projevují jako nemoci a deprese. Z mého úhlu pohledu jsou všechny nemoci důsledkem potlačených pocitů a emocí. A dlouhodobě se to nevyplácí.
Film Přání k narozeninám je o nečekaném překvapení, které odstartovalo sérii eskapád a nabouralo dokonalé plány. Jste plánovací typ?
Jsem narozená ve znamení Ryb s ascendentem v Panně, takže integruju protiklady, mám v sobě všechno. A ano. Velmi ráda bych měla všechno pod kontrolou, velmi ráda bych to měla naplánované. Ale zároveň už jsem se tolikrát „rozbila“, že jsem začala dělat plány s otevřeným koncem. Už nedávám tolik energie do očekávání, protože každé očekávání vytváří možnost, že bude zklamané. Ale zároveň je neumím nevytvářet, protože se chci na něco těšit. Takže abych byla v klidu, mám vždycky plán. Klidně i dva nebo tři.
Takže na plán máte další plán.
Ano. Ale počítám s tím, že vše bude jinak a učím se ty změny přijímat v klidu. Dřív se mě změny dotýkaly víc, měla jsem pocit, že mi osud nepřeje. Ale i tyto emoce zklamaného očekávání jsem se naučila zpracovávat. Ne že by nepřicházely, ale už se s nimi vyrovnávám rychleji, protože už vím, jak se sebou komunikovat a jak to komunikovat ven, abych nepoškodila dlouhodobé vztahy a zároveň naplnila své potřeby jiným způsobem, než byl původní plán.
Vždycky je to lekce pružnosti a adaptability. Ale když vše vyjde podle představ a plánů, je to boží. Ovšem plány a představy versus realita je téma každého z nás.
A co překvapení? Ta ráda máte?
Příjemná překapení vítám. Záleží na tom, o jaké překvapení se jedná. Třeba lockdowny byly překvapení hodně nepříjemné. Děkuji za všechno, co jsem se díky nim naučila a co jsem prožila, ale že by to bylo něco, co bych vítala, to úplně ne. Ovšem příjemná překvapení mě rozhodně zasahují, dojímají, a když na nějaké dojde, ocením to.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
