Se svými běsy svádí boj a v posledních letech se mu to daří. Své vzestupy a pády nedávno popsal v televizním cyklu České televize s názvem 13. komnata. David Vondráček už pět let svádí náročný boj s alkoholem a závislostí na hazardních hrách. Zatím úspěšně. „Za svůj život jsem v hazardu prohrál sedm milionů, a kolik jsem toho vypil, ani nepočítám,“ konstatoval v pořadu České televize  13. komnata.

Alkohol, hazard a úspěch v práci se v jeho životním pádu projevily jako spojené nádoby. Kvůli alkoholu ztrácel při hraní soudnost a prohrával nejen velké částky, které dokázal vydělat, ale i ty, které mu později banky jako dobrému klientovi ochotně půjčovaly. Ve svých devětapadesáti letech má na kontě nejen řadu pozoruhodných reportáží a dokumentů, ale také milionové dluhy, které vedly k jeho osobnímu bankrotu a které dodnes splácí.

Alkoholik a tyran

Podle něj i podle odborníků jeho život mohly ovlivnit rodinné dispozice. V jeho rodině totiž byla řada mužů, kteří měli problémy s alkoholem. Vyrůstal panelovém domě v Chodově u Karlových Varů. Jeho matka byla učitelka literatury, otec zámečník. A alkoholik. Svého syna navíc týral.

Nepijte celý měsíc! Budete mít lepší spánek, zažívání i sex, slibuje výzva Suchý únor.
Pijeme první ligu. Vydržíme měsíc bez alkoholu? Na to se i letos ptá Suchý únor

„Když jsem přišel ze školy, táta už býval doma. Musel jsem zvoněním dávat najevo, jaké mám známky. Když byla trojka, musel jsem zazvonit třikrát, táta už byl připravený s páskem a za známky jsem dostával na zadek,“ vzpomíná ve 13. komnatě David Vondráček.

Bral to prý jako součást života a tehdy mu to přišlo skoro normální. „Když se to dnes pokouším analyzovat, tak ty prakořeny mých závislostí byly někde tady,“ připustil.

Od svých pěti let chodil otce vyzvedávat do místní hospody. Ve stejné hospodě se ve svých patnácti letech poprvé opil. Byl v takovém stavu, že ho domů museli dopravit kamarádi.

V otcových šlépějích

Když nastoupil na gymnázium, stal se pro něj alkohol běžnou záležitostí. Chodil se spolužáky každý den na pivo, a když vyrážel na toulky po okolí Chodova, nosil s sebou láhev becherovky. Když se jednou vrátil opilý domů, měl pro něj jeho otec připravenou trubičku – tehdejší alkoholový tester, aby syna usvědčil z pití. „Ale jak se ke mně s tou trubičkou blížil, upadl a usnul. Takže doma byli dva ožralové, a do toho můj malý brácha, který nevěděl, která bije,“ vypráví David Vondráček.

Rizikově pije v Česku podle výzkumů víc než milion lidí, tedy zhruba každý sedmý dospělý. Společenské náklady nadměrného pití se odhadují na 56 miliard korun ročně. Průměrný Čech zkonzumuje za rok 14.4 litru čistého lihu. Víc zvládnou jen v Litvě a Moldavsku. Zhruba 13 procent dospělé populace se hlásí k úplné abstinenci. Zdroj: www.suchejunor.cz

Jeho mladší bratr Pavel tuší, kde se hledat původ Davidových problémů. „Když vidím našeho tatínka, dědečka i pradědečka, tak tam vidím i tu linii alkoholismu,“ řekl v televizním dokumentu. Možnost genetické dispozice k alkoholismu připouštějí i odborníci.

David viděl otcův alkoholismus a měl před sebou nelehký úkol pokusit se nad rodinným prokletím zvítězit. Ale v mládí to nedokázal správně vyhodnotit: „Já jsem si tehdy vůbec neuvědomil, že bych mohl kráčet v jeho šlépějích.“

Vše přitom nasvědčovalo tomu, že se na stejnou cestu už vydal. Po maturitě se dostal na fakultu žurnalistiky a začal i publikovat, ale studium zcela zanedbával. Zábava, a hlavně ta spojená s pitím, byla přednější. „S kamarády jsme založili Školu vědeckého alkoholismu,“ vzpomíná pobaveně. Do školy prý téměř nechodil, se zkouškami si hlavu nelámal, a i když vedení fakulty bralo v potaz jeho talent i články, které tehdy publikoval, nakonec byl výsledkem vyhazov.

Na tehdy povinné vojenské službě se dal David Vondráček trochu do pořádku. Po návratu pracoval jako vrátný, dostal se znovu na vysokou školu a navíc vyhrál konkurz do tehdy oblíbeného časopisu Mladý svět.

Oceňovaný počin Láska v hrobě

Zdroj: Youtube

Jeho pití prý tehdy nebylo tak intenzivní, takže mu v práci nepřekáželo. Na počátku devadesátých let však časopis koupil cizí investor a všichni novináři časopisu tehdy dostali 600 tisíc korun.

„Začal jsem si žít jako milionář a hrát hazardní hry, nejprve automaty, pak ruletu… A za rok jsem ty peníze neměl,“ popsal svůj život David Vondráček ve 13. komnatě. Davida navíc ovlivňoval alkohol, takže při hraní nad sebou ztrácel soudnost. Jeho bratr ho před podobným způsobem života varoval, ale bez úspěchu.

Boj a prohra

David později své problémy přiznal, když nastoupil do televizního pořadu Na vlastní oči. Podle jeho bývalého kolegy publicisty Radka Johna byl kvartální alkoholik. Nějaký čas pil, pak situaci zvládl, dva roky pracoval, a pak znovu pil. „Nikdy to ale nebylo znát na mé tvorbě,“ upozornil David Vondráček

Zažil etapy abstinence i propadů, ale stále prý měl pocit, že to zvládá. Nastalo však i období, kdy zůstal zcela bez prostředků, čekal, až mu přijde honorář, a mezitím se ocitl na ulici. „Z toho zbytku peněz, co jsem měl, jsem uplácel toaletářku na pražském hlavním nádraží, aby mě na velké toaletě nechala přespat, protože tam bylo teplo,“ svěřl se.

Autobiografická kniha Závislák je drsným životním příběhem Marcela Trunce, který postupně propadl dvěma těžkým závislostem – alkoholismu a patologickému hráčství.
Šílený příběh závisláka: Měl 3,15 promile alkoholu v krvi a v pohodě řídil auto

Pak začal se svými závislostmi bojovat. Oženil se, narodily se mu dvě děti a věřil, že rodina mu v boji pomůže. Po několika letech si však podle svých slov uvědomil, že mu „konvenční“ rodinný život nevyhovuje a že na něj „mentálně nemá“.

„A pak jsem se rozpil,“ přiznal v televizním dokumentu. Tím se vrátil ke svému předešlému stylu života.

Podle publicisty Radka Johna však možná právě propady a hrůzy, kterými si prošel, přispěly k autenticitě jeho reportáží a filmů, zejména těch, které pojednávaly o lidech žijících na okraji společnosti. Nejvíc se to prý odrazilo na oceňovaném dokumentu Láska v hrobě, který David natáčel čtyři roky a získal za něj Českého lva. Natáčení skončilo, když oba hlavní hrdinové v poměrně mladém věku zemřeli.

Období sebedestrukce

Po úspěchu filmu však zpychl. „Byl jsem namyšlený a ztratil jsem sebeobranný mechanismus hlídání se,“ konstatuje. Ve svém životě pak nastartoval období sebedestrukce.

Řada spolupracovníků o jeho skutečném životě a problémech nevěděla, takže spoléhal na to, že zase nějakou práci dostane. Navíc si začal půjčovat peníze na své hraní. Těžil z toho, že v několika bankách byl váženým klientem, takže půjčky nebyly problém – a ani půlmilionové.

Videohry v Unii dnes hraje 73 procent dětí ve věku šest až deset let a do věku 14 let je to dokonce 84 procent. Tyto hry ale mohou kvůli své nabídce placených služeb způsobit dětem a mladistvým závislost na hazardním hraní (gamblingu)
Nebezpečný hazard: Poslanci žádají Brusel, aby řešil rizika spojená s videohrami

Své stavy abstinence označil za hororové. Třásl se, nedokázal se najíst a někdy ani ráno vstát z postele. Bál se vyjít ven, bál se přejít ulici. Měl sebevražedné sklony.

K tomu, že se zcela zbaví svých závislostí, se rozhodl v roce 2016 a byl pevně odhodlaný. O to větším šokem bylo zjištění, že na léčení v Bohnicích je pořadník a čekací doba je až půl roku. Pak mu kamarád poradil, aby tvrdil, že chtěl spáchat sebevraždu, protože pak ho přijmou okamžitě. A to se stalo. Od té doby David Vondráček abstinuje.

Hlavní motivací jsou děti

Dnes se snaží znovu navázat vztah s těmi, které kdysi opustil. „Mám dvě děti, kterým je dvanáct a čtrnáct let. Nebyl jsem dobrým otcem,“ konstatuje lakonicky.

Prodal trofej Českého lva, aby se jim za získané peníze mohl věnovat. Žije v malinkém bytě. Většina peněz, které vydělá, jde k jeho věřitelům. Na měsíc mu zbývá osm tisíc korun. Učí se žít skromně, nakupovat levně.

Jeho hlavní motivací jsou děti. Kvůli nim je odhodlaný vydržet. Ale on i ostatní vědí, že to nemusí být navždy. Odborníci jsou vcelku optimističtí. Ale sám David Vondráček říká v závěru dokumentu 13. komnata: „Vím, že se zítra můžu napít… A pak tu zatáčku nemusím vybrat a skončím velmi špatně.“

David Vondráček se narodil 30. dubna 1963. Kromě jiného se podílel na projektech Gen – elita národa, Cestománie i na sérii dokumentů a reportáží České milování a Jak se žije…, kam přispěl například díly Jaký je život po tragédii, Jaký život žijí romští policisté nebo Jak se žije stoletým lidem. Natočil filmy o slavných sportovcích Josefu Masopustovi a Stanislavu Drobném nebo o romské zpěvačce Věře Bílé.

Pozornost u nás i v zahraničí si získal dokumentem o zločinech při vysídlování německých obyvatel z českého území po druhé světové válce. Za celovečerní časosběrný dokument Láska v hrobě, který líčí příběh milenecké dvojice bezdomovců Jana a Jany, žijících na starém německém hřbitově v pražských Strašnicích, získal cenu Český lev. Dlouhodobě spolupracuje s Českou televizí jako investigativní reportér. Za své reportáže získal řadu cen.