Tomáš Klus: Tajemství staré bambitky kopíruje můj život

Tajemství staré bambitky 2 zpestří štědrovečerní program České televize. Dostalo přednost před Krakonošovým tajemstvím, které uvidíme 25. prosince. Udělalo vám to radost, nebo je to něco, co neřešíte?
Vůbec jsem nevěděl, že existuje nějaká třenice mezi pohádkami, přišlo mi to legrační. A taky jsem nikdy nepociťoval, že by se mělo štědrovečerní vysílání chápat jako prestiž. Naopak si myslím, že 25. prosince je lepší termín - děti jsou mnohem soustředěnější, protože dárky už mají rozbalené z předešlého dne.

Když se rozhodlo o tom, že se bude pokračování Bambitky točit, jaké jste měl pocity? Nastoupily i nějaké obavy?
Ano, říkal jsem si, že z principu nemám rád nastavované kaše. Ale když mi režisér Ivo Macharáček nastínil, jak chce se scenáristou Evženem Gogelou pokračování pojmout, pochopil jsem, že to bude naprosto skvělé. A vlastně ještě dřív, než jsem si přečetl scénář, jsem Ivovi řekl, že do toho jdu. Chtěl jsem se k Bambitce vrátit, protože je to moje srdeční záležitost. Asi proto, že symbolicky mapuje můj životní vývoj od mladého princátka, které se cpe povidly a moc neví, která bije, po zkušenějšího a moudřejšího krále. Ne ovšem „krále“, kterého se teď snažíme najít, ale „krále vlastního života“. Už prostě vím, že v pravé ruce se drží žezlo a v levé vladařské jablko. A že se prostě žezlo s jablkem nesmí zaplést, protože člověk musí přesně vědět, co dělá levá a pravá ruka.

Co se o Popelce moc neví? Sníh páchl po rybách, hlavní roli neměla hrát Libuška

Tajemství staré bambitky 2 si letos dokonce odvezlo ocenění ze San Diega, což je kulturně naprosto odlišné země. Čím si podle vás tamní diváky získalo?
V kinematografii se dost často stává, a teď to myslím obecně, že ambice leckdy převýší schopnost tvůrců. Kouzlo první Bambitky spočívalo v tom, že žádné ambice neměla. A najednou se stal zázrak – diváky si získala možná právě tím, že si nehrála na efekty, kouzla či pompéznost. Naopak přinesla relativně skromný příběh, který drží pohromadě a nebojí se reflektovat současné věci.

Najdeme v něm i konotace typu: „Já bláhový jsem si myslel, že s každým vyjdu po dobrém….“.
Ano, coby král jsem to pronesl poté, co jsem nastoupil na trůn a rozpustil jsem armádu, protože jsem si myslel, že pak nebude mít s kým bojovat. Ale záhy jsem zjistil, že to byla blbost, že to prostě nejde a že by se něco takového samozřejmě ihned vymstilo. A podobných paralel je v tom příběhu daleko víc.

Tomáš Klus při natáčení Tajemství staré bambitky 2Zdroj: se svolením Fairytale Production – Vojtěch Resler, Česká televize

Nositeli vtípků jsou v něm zejména Lorenc s Ferencem v podání Jiřího Lábuse a Miroslava Vladyky. Původně rádcové, kteří za své levárny skončili po první Bambitce jako popeláři. Teď jim ovšem pšenka zase pokvete… Dostali vás něčím při natáčení?
Jejich fórky byly zase echtovní, obecně se jejich odvaha vyplatila, nebáli se vyjít z komfortní zóny… Nejsem moc sběratelem historek, protože si je vždycky maximálně užiju a pak je hned zapomenu. Ale je fakt, že když přijedete na plac a hledáte Jirku Lábuse, tak jej pokaždé najdete v chumlu lidí, kteří mu chtějí být nablízku. Už u „jedničky“ jsem zpozoroval, jak je to obří člověk, obří klaun v tom nejlepším smyslu slova, jehož životním posláním je bavit ostatní. Nedělá rozdíl v tom, zda je, nebo není na jevišti, což u jiných komiků často bývá. On prostě čtyřiadvacet hodin denně chrlí zábavu. Podle mě by si zasloužil státní vyznamenání. Obecně má obrovské zásluhy za dobrou náladu ve společnosti.

Ve dvojici máte s královnou v podání Kamily Janovičové dcerku. Jak se vám s ní pracovalo?
Valentýnka Bečková je úkaz. Jednak je velice profesionální - málokterý profesionál je tak profesionální jako ona. Umí nazpaměť i texty svých kolegů. Ale není to tak, že by jim to dávala „sežrat“. Jen se prostě stane, že jste v její blízkosti, říkáte svůj text a ona do toho vklouzne připomínkou: nene, ještě máš říct tohle. Aha, dobře, pomyslím si, a nemáš ty náhodou umět jenom to, na co navazuješ?.. Je to ohromná sranda, že se setkáte s výrazně talentovanými dětskými herci, na druhé straně máte strach, aby v nich někde to dítě bylo přítomné. A to u ní naštěstí je. Byla u nás na návštěvě, velmi si porozuměla s naší nejstarší dceru Josefínou, takže vím, že umí přepnout do normálu ze situace, kdy se s vámi baví na place a kdy si říkáte - hej, kolik ti je, děvče?

Na co Češi o Vánocích koukají v televizi? Vedou pohádky, nejen ty klasické

Hypoteticky vzato – může dojít i na třetí Bambitku?
Zatím se mi nic takového nedoneslo. Ale těžko říct, co se honí hlavou scenáristy a režiséra. Už teď považuju jejich dílo za majstrštyk. Oceňuju na nich, že netěžili z prvního dílu, ale že v tom druhém trošku posunuli reálie, čímž možná naštvali lidi, kteří se těšili na postavy, které už znali z prvního dílu. Tak teď budou mít i nové.

Jste vlastně pohádkový člověk? Jsou pro vás pohádky součástí Vánoc?
Jako dítě jsem pohádkový vůbec nebyl. Miloval jsem knížky od Miloše Macourka jako O Kryštůfkovi, co se schoval v mixéru nebo O holčičce s náhradní hlavou. Stejně tak jsem měl rád třeba Arabelu, Tři veterány nebo věci od Tima Burtona… Je to o tom, že se mi líbí, když pohádka zasahuje do reálného světa. V tomto smyslu mi vyhovují i animáky od Disneye nebo Pixaru, které pravidelně navštěvuji se svými dětmi. Tetelím se z toho, že se v nich nutně nemusí říct – umírá nám planeta, tak s tím, děti, pojďme něco dělat. Ale je to tam cítit. Touha po tom měnit svět a ukazovat, že něco není v pořádku. A že je tady cesta, kterou se to dá vyřešit… Jsem přesvědčený, že by bylo snadné dostat tyto problémy i do našich pohádkových příběhů – že by stačilo, kdyby v nich třeba Ježibaba měla problém s vysychající studnou nebo močálem. Z toho pak může zápletka klidně odstartovat. Ale jako bychom se báli vyjít ze zajetého stylu a být trošku ostřejší. Pohádka to přitom snese.

Očekával jste příchod Ježíška, býval jste jako dítě netrpělivý?
Ano, býval. Jednou jsem si dokonce o Štědrém večeru zlomil ruku. Dostal jsem totiž pod stromeček snowboard, tehdy ještě bez bot, ale i tak jsem si ho šel rovnou vyzkoušet. A bylo zle… Stalo se to během návštěvy u babičky a u dědy v Tyře, kde jsem prožíval fantastické okamžiky. Vždycky tam byly obrovské závěje sněhu, ve kterých jsem si razil tunely, opravdu něco nevídaného. Děda s babičkou navíc uměli pracovat s napětím. Když už jsem si myslel, že se půjde ke stromečku a konečně se budou rozdávat dárky, začali krájet jablka a louskat ořechy. Nenáviděl jsem, když někdo z nich řekl – a ještě zbývá udělat toto… Ale na druhou stranu to bylo skvělé. Dodneška si vybavuju vůně i obrazy, které se mojí pamětí a srdeční krajinou prolínají. Mají v ní pevné místo.

Podívejte se, jak se natáčelo Tajemství staré bambitky 2:

A jak jste to měl s obdarováváním?
Pamatuju si na okamžik, kdy jsem byl sám Ježíškem a vyrobil jsem svůj první dárek pro dědu. Bylo to papírové jablíčko provrtané červíkem, který z něj vykukoval. A pak si vybavuju, to byla moje druhá vývojová fáze, že jsem byl hodně důležitý, když už jsem dárky kupoval. Měl jsem našetřené čtyři stovky a věděl jsem, že mamince koupím šampón a tak dále… Postupně pro mě Vánoce ztrácely pel zábavy a třpytu, ale když začaly na svět přicházet naše děti, dostavila se jakási „ježíškovská renesance“. Znovu jsem s nimi začal hrát tu kouzelnou vánoční hru a je to krásné. Taky je pro mě zajímavé sledovat naši Josefínu, která už ví, jak to chodí, ale ještě pořád nechce přestat věřit. Je to od ní vlastně strašně roztomilé, že svou mladší sestru Jenůvku dokáže velmi zaujatě a poctivě držet v napětí až do chvíle, kdy se onen vánoční zázrak s Ježíškem odehraje.

Kamila Janovičová: Od první Bambitky jsem hrála v pohádce jen jednou. Záporáka

Přenesl jste si některé z tradic, které jste držel s rodiči a prarodiči, i do vlastní rodiny?
Ano, lijeme společně olovo, pouštíme svíčky a pozorujeme, kdo s kým se bude v nastávajícím roce bavit, či nebavit, krájíme jablíčka, abychom našli tu svoji hvězdičku, a louskáme vlašské ořechy, což je pro mě neustálé a jediné utrpení, protože jsem se je ještě nenaučil. Jsou pro mě příliš hořké. Lískové oříšky už dám, nejlépe v čokoládě, ale vlašáky ještě neumím. Je to jako s olivami, člověk se k nim musí postupně projíst. Ano, v mém případě to trvá už poměrně dlouho, ale snad se mi to konečně podaří zlomit. Mám k tomu vynikající podmínky - na zahradě totiž máme krásný strom vlašák, který je strašně štědrý, takže se s ním snažím skamarádit.

Letošní svátky máme spojené i s vaší písničkou Zvonova zpověď, která se stala vánoční znělkou České televize. Jak se to stalo?
Byl to nápad České televize. Její zástupci mě s ním oslovili v půlce léta. Byla to výzva, kterou jsem rád přijal. Venku bylo vedro a já jsem se zabarikádoval ve studiu, zacpal jsem si okna a představoval jsem si, že venku zuří sněhová vánice. Zajímavá situace. Vlastně jsem díky tomu zjistil, že mi při tvorbě kreativní limit dost vyhovuje a že je pro mě konkrétní zadání přínosné. Tím zadáním byly zvony v grafice. Takže jsem přemýšlel o tom, jak cinkají a bimbají… Pak jsem si říkal, že zvony lze vlastně personifikovat, protože mají srdce, stejně jako člověk, A zároveň jsem do svého nápadu vložil vlastní přání související s blaženým pocitem, který nastupuje, když vidím, jak se k sobě umíme chovat o Vánocích. Vydrží nám to sice jen do Silvestra, po něm se zase vrátíme k normálu, ale i tak je to něco výjimečného. Přitom nám to tak sluší, když se k sobě chováme hezky a spolupracujeme – potom se nám i jako společnosti daří. Tak jen doufám, že ten zvon a jeho srdce se roztluče v každém z nás a že se nám podaří nejen o Vánocích připomenout, jak jsme dobří, když jsme k sobě dobří.

Krásná představa, ale je vůbec reálná?
Věřím, že ano. Svět bude určitě krásnější, jen to chce trpělivost, která z nás dělá mistry. To je důležité. Zlo si tady strašně dlouho budovalo možnost existence. A my jsme mu dávali prostor. Když už jsme ale poučenější a víme, že toto je to zlo, tak mu musíme v jeho expanzi zabránit. Nejlepší zbraní je utlouct zlo láskou, rozvíjet v sobě schopnost altruismu a uvědomit si, že i lidé, o kterých jsme přesvědčení, že nemůžou nikdy nic pochopit nebo že jsou apriori zlí, tak zlí nejsou. Všichni jsme jenom výslednicí nějakých příčin. Snažím se k tomu takto přistupovat. Například ve chvíli, kdy na vás někdo po ránu vyjede a řve, že jste blbec, protože jste špatně zaparkoval, si řeknu, že je to důsledek toho, že se mu třeba doma stalo něco nehezkého. A on má teď potřebu flusnout svoji naštvanost dál. Jasně. Koho to zajímá? Ale pokračovat v tom nemá smysl, protože potom se ten kolotoč nikdy nezastaví. Všichni mudrcové, kteří chodili po tomto světě, říkají: jakmile dostaneš facku, nastav druhou tvář. Jinak to prostě nefunguje.

Budeme vás teď vídat i v seriálu TV Prima ZOO, v němž ztvárňujete fotografa. Jak to přišlo?
Když jsme začali v Divadle na Fidlovačce zkoušet muzikál Branický zázrak, vyřkl jsem, že mě strašně baví hrát, herectví jsem vlastně vystudoval. Lidé mi občas spílají, že kecám do věcí, o kterých mají poct, že jim rozumím, a doporučují mi, abych se držel svého kopyta. Tak to teď dělám. Dostal jsem nabídky do několika projektů, ale účast v ZOO pro mě byla jasná. Jednak jsem chtěl poznat, jak to funguje ve „fabrice na nekonečné seriály“ a taky mě zajímaly vztahy na place, které se ukázaly být naprosto skvělými. Vždycky se na své kolegy těším – zejména na Šimona Bílinu, který se mnou hraje i v Branickém zázraku a velmi razantně se vepsal do mého života. Takže stejně jako moje máma, která jezdí na šestou do práce do školky, tak i já jezdím na šestou na natáčení. A moc mě to baví.

Krakonošovo tajemství: Kdo mě nemusí, ať se dívá od poloviny, popichuje Prachař

A co nového máte na hudebním poli?
Je toho strašně moc. Jednak mám hotovou další řadovou desku, která se bude jmenovat Baťůžek. Přemýšlím, jak ji uvést do života v době, kdy vlastně streamovací služby zničily klasický formát, v němž jsme byli zvyklí pracovat. Další věc je, že moje žena Tamara napsala s našim synem Alfrédem knížku o zvířatech. Je krásná a inspirovala mě k tomu, abych stvořil ke každé pohádce písničku. Nakonec to celé dostane i audioknižní podobu, ale o jejích interpretech se zatím jedná. Sám pak budu načítat audioknížku pro nakladatelství DharmaGaia, která se týká práce s myslí a je jakýmsi stručným úvodem do budhismu, který praktikuju. Takže neprodávám zajíce v pytli. Ale zároveň to není nic, co by si musel přečíst jenom zasvěcený člověk. Naopak je to knížka od člověka, který se snažil budhismus představit v Africe a napsal to tak fantasticky, že to jeho svatost Dalajláma požehnal a řekl – tahle knížka potřebuje spatřit světlo celého světa. A skutečně se z toho stal světový bestseller. Je to velmi krátké pojednání, ale přitom útočící „na komoru“. A protože obsahuje i několik meditací a nápadů, jak na to, napadlo mě, že by bylo skvělé, kdyby do toho se mnou šla kapela. Společně vlastně uděláme takovou meditační nahrávku. Myslím, že něco podobného u nás ještě nevzniklo.

Takže v příštím roce vás čeká jedna věc za druhou…
Ano. A myslím, že toho bude ještě víc, protože svět je krásný, příležitosti jsou a múzy tančí. To je důležité.