Lichoběžníkovou stromovou pevnost, v domorodém jazyce Shís'gi Noow, postavili Tlingitové (v překladu to znamená lidé přílivu a odlivu) pravděpodobně někdy kolem roku 1802, kdy poprvé odrazili ruský nájezd.

Rusové se u aljašského pobřeží vylodili poprvé v roce 1799 a byli rozhodnuti vybudovat si na zdejším území vlastní základnu pro obchod s kožešinami. V následujících dvou letech skutečně vyrostla v Katlianském zálivu, dnes známém jako Starrigawanský, ruská osada obehnaná palisádou, v níž se nacházely stáje, kovárna, sklad a sruby pro lovce a další obyvatele. 

Dvě osudové bitvy

Tlingitové, konkrétně místní tlingitský kmen Kiks.ádů (slovo Kíks znamená v překladu žába nebo sleď, ale také havran), se s Rusy střetli ve dvou bitkách. V té první z roku 1802 zaútočili v poledne na ruskou základnu, podařilo se jim dobýt dřevěné hradby a obyvatele osady, kteří neuprchli, nemilosrdně zmasakrovali. Pomohly jim zbraně získané od britských a amerických obchodníků, konkrétně pušky, děla a střelný prach. Indiánovi jménem K 'alyaan se navíc podařilo při úspěšném útoku zmocnit se nezvyklého ruského "bojového nástroje" - kovářského perlíku.

Zachránilo se jen několik ruských lovců, kteří nebyli právě v osadě, ti také později podali zprávu o jejím zničení. Bylo ale zřejmé, že poslední slovo ještě nepadlo.

Po odražení Rusů vybudovali Kiks.ádi Tlingitové svou vlastní "stromovou pevnost" (dost možná podle vzoru zničené ruské základny), která měla představovat poslední fyzickou bariéru zabraňující vetřelcům postoupit do vnitrozemí.

Rusové se v roce 1804 opravdu vrátili, tentokrát i s námořní válečnou lodí, a dřevěné hradby indiánské fortifikace je nezastavily. Obránci totiž více než palisády potřebovali další munici do svých střelných zbraní, ale její dodávky vázly.

Bojovník K 'alyaan se podle legend sice znovu vrhl na početnějšího nepřítele, vybaven válečnou helmou ve tvaru havrana a vyzbrojen ukořistěným perlíkem (právě tak je vymalován i na obraze Louise S. Glanzmana, zachycujícím bitvu), ale ten se opravdu žádným způsobem nemohl měřit s dělovou palbou z ruské lodi a z děl rozmístěných na pobřeží.

Po čtyřech dnech marného odporu se Kiks.ádi pod rouškou noci stáhli ze svého útočiště hluboko do vnitrozemí a Rusové ovládli Aljašku na dalších 60 let. Jejich vláda nad tímto severním cípem americké pevniny vydržela až do roku 1867, kdy Aljašku odkoupily Spojené státy americké za sedm mlionů dolarů.

Dobytou indiánskou stromovou pevnost ruské invazní síly záhy po jejím obsazení zbouraly, aby se z ní nemohl stát opěrný bod dalšího případného odporu proti nim.

Našli ji po více než 200 letech

Moderní věda si dlouho kladla otázku, kde přesně mohla pevnost Shís'gi Noow stát. Její umístění a neobvyklý tvar odhalil teprve nový výzkum, k němuž vědecký tým využil jak pozemní radar (GPR), tak elektromagnetickou indukci, která měla jednak potvrdit správné umístění, jednak vyloučit potenciální místa v okolí, o nichž se v této souvislosti také uvažovalo.

Jako správné místo tak byla nakonec zaměřena oblast v ústí řeky Kasda Heen (též známé jako řeka Indian) v Národním historickém parku Sitka. Výzkum byl zveřejněn v odborném titulu Antiquity.

"Konečné fyzické umístění pevnosti unikalo výzkumníkům po celá staletí. Předchozí archeologické nálezy přinesly nějaké náznakové stopy, ale nikdy nenašly přesvědčivé důkazy, jež by tyto náznaky doopravdy propojily s pevností," uvedl podle serveru Science Alert archeolog Thomas Urban z Cornellovy univerzity.

Zásadní se pro nový výzkum ukázalo použití několika metod skenování. Již dříve sice archeologové v parku vymýtili část lesa v blízkosti pobřeží, kde se předpokládalo, že pevnost stála, ale chyběly definitivní důkazy o jejím přesném umístění.

Kombinace metod vedla k úspěchu

Nyní vědci využili toho, že se díky různým geofyzikálním nástrojům mohou "podívat" i pod zem, a to dokonce i v oblastech husté vegetace - na místě totiž zůstaly nejrůznější materiály jako dělové koule, díry po kůlech, nesoudržná půda a podobně. Ty zůstávaly lidským očím dosud skryty, protože nebylo možné překopávat celý park, jenž navíc zůstává pro Indiány posvátným historickým místem, kvůli archeologickému výzkumu.

Moderní technologie však umožnily vědcům zaměřit tyto nálezy i pod zemí, bez nutnosti jejich fyzického odkrývání. Archeologové si proto "rozdělili" Národní historický park Sitka jako mřížku a postupně mapovali její jednotlivá políčka, čímž se jim dařilo zužovat prostor, v němž by se stavba mohla nacházet.

"Nakonec jsme dokázali jak potvrdit skutečnou polohu pevnosti, tak vyloučit další místa, o nichž se jako o potenciálních možných také uvažovalo," prohlašuje Brinnen Carter, archeolog a současně manažer zdrojů národního parku.

"Někteří lidé o tom dál pochybovali, ale tohle je pevný faktografický důkaz. Když ke všem informacím, které máte, přidáte radarové měření Země, získáte několik vzájemně se prolínajících indicií, díky nimž můžete přesně určit, kde se pevnost nacházela," dodává.

Konečné místo bylo označeno proto, že jako jediné odpovídalo všem známým faktům i zjištěním - našly se v něm podpovrchové stopy archeologických nálezů, odpovídalo uznávanému tvaru pevnosti a  shodovalo se také s popisem bojů v ruských i v tlingitských pramenech.

Výzkum ukázal potenciál technologií

Podle Science Alert šlo o jeden z největších radarových a elektromagnetických průzkumů tohoto druhu, jaký se dosud na Aljašce uskutečnil. Výzkumníci jím propátrali celkem přibližně 17 hektarů (42 akrů).

"Tento výzkum ukazuje potenciál využití GPR a dalších podobných typů technologií při odhalování dalších archeologických objevů, ztracených po celá staletí. Tyto skeny mohou zásadně doplnit naše informace o všem od římských měst až po vikingské lodě," uvádí Science Alert.

"Jsme přesvědčeni, že náš průzkum přinesl kombinací řady metod přesvědčivý důkaz o tom, kde stála stromová pevnost, významné místo v koloniální historii Nového světa a důležitý kulturní symbol odporu původních obyvatel vůči kolonizaci," uzavírá Thomas Urban.