Počátky Suchoje Su-57 lze vystopovat až do poloviny 80. let, kdy Sovětský svaz začal vyvíjet nový stíhací letoun ihned poté, co do vojenské služby vstoupily MiG-29 a Su-27. Rozpad SSSR však prakticky zastavil příliv peněz do technologicky náročného sektoru výroby letadel a bylo tak jasné, že ani jeden z nových perspektivních letounů, stíhačky MiG MFI a Suchoj Su-47 se do výroby nedostanou.

V dubnu 2001 vyhlásilo ruské letectvo soutěž na návrh koncepce budoucího leteckého komplexu taktického letectva (PAK FA). V soutěži se utkaly dva projekty: Suchojův stíhací letoun T-50 s maximální hmotností 28-30 tun a menší Mikojanův E-721, který si zachoval uspořádání letounu MFI s malým příďovým předkřídlem. Oba projekty sledovaly dvě odlišné filozofie. Suchoj navrhoval stíhací letoun vyšší třídy s "maximálními schopnostmi", zatímco MiG navrhoval stíhací letoun s „nezbytnými schopnostmi“ za rozumnější cenu.

Tehdejší šéf společnosti MiG, Nikolaj Nikitin, uvedl, že na nákup a provoz potřebného počtu letounů by v letech 2010-2025 stačilo 1,3 miliardy dolarů ročně, naproti tomu těžší Suchoj by stál dvě miliardy dolarů ročně. Přesto 26. dubna 2002 vyhlásila ruská vládní komise stíhací letoun Suchoj T-50 vítězem soutěže PAK FA. Generálmajor Sergej Koljadin, předseda vojensko-vědeckého výboru ruského letectva, uvedl, že Suchoj zvítězil, protože „jeho koncepce byla lepší podle celého komplexu kritérií“ a odborníci se shodovali, že Rusko chce hlavně pokračovat v exportním úspěchu letounů Suchoj, které dostaly v 90. letech před letadly MiG přednost.

Letoun Su-27 vznikl jako protiváha úspěšnému americkému typu F-15 Eagle. Kvůli potížím při vývoji však byl přijat do výzbroje až v polovině osmdesátých let, téměř deset let po svém americkém protějšku. Ukrajina dnes provozuje dvě základní verze, jednomíst
Ukrajinské letectvo na prahu války: Má stárnoucí stíhačky i číhající zabijáky

21. července 2003 obdržela společnost Suchoj od ruského ministerstva obrany formální smlouvu na vývojové práce, které měly zahrnovat návrh, konstrukci a zkoušky prototypů T-50. První prototyp T-50-1 podnikl svůj první let v Komsomolsku na Amuru 29. ledna 2010, za kniplem seděl zkušební pilot Sergej Bogdan. Po několika dalších letech byl T-50-1 8. dubna 2010 přepraven na palubě obřího dopravního letounu Antonov An-124 do zkušebního areálu společnosti Suchoj v Žukovském u Moskvy, jediného místa s potřebnou infrastrukturou pro pokročilé zkoušky.

K prvnímu veřejnému předvedení stíhačky došlo na letecké přehlídce MAKS v srpnu 2011, kde se představily jak T-50-1, tak T-50-2. Letouny bylo možné vidět pouze z dálky za letu, na zemi je zakrývaly velkoplošné obrazovky. Při letu utrpěl T-50-1 konstrukční trhlinu a další problémy byly odhaleny při demontáži draku. Tyto nedostatky byly zpočátku řešeny různými zesilujícími doplňky draku, ale nakonec vedly k hlubšímu přepracování konstrukce letounu. Modernizace trvala více než rok a T-50-1 obnovil zkušební lety až v září 2012.

Indie na pochybách

Poté následovaly další problémy. Letoun musel několikrát přistát s jedním vysazeným motorem, přičemž nejtěžší poškození utrpěl T-50-5, když se 10. června 2014 po přistání na dráze v Žukovském vzňal. Bohužel pro osud celého programu právě v době, kdy byla na návštěvě indická delegace.
V červenci 2017 dostal T-50 oficiálně vojenské označení Su-57. V únoru 2018 byly dva letouny Su-57 vyslány do Sýrie na dvoudenní vyhodnocení. Dnes se však zdá, že šlo spíše o marketingovou cestu, protože letadla v Sýrii skutečně vydržela pouze dva dny, přičemž je zjevné, že za tuto dobu se nic rozumného na systému tohoto typu nevylepší.

Rok 2018 znamenal obecně pro program T-50/Su-57 velkou ránu. Z letounu Su-57 totiž měl být odvozen nový indický letoun 5. generace v rámci projektu FGFA, Indie prostřednictvím tohoto programu velkou část vývoje Su-57 prakticky financovala. Po opakovaných problémech však z tohoto projektu v roce 2018 vycouvala, což znamenalo velkou ránu jak pro renomé ruských výrobců, tak pro financování celého projektu.

Počáteční oznámení a sliby týkající se programu Su-57, vypadají s odstupem času diskutabilně. 1. února 2010 prezident Putin pozdravil autory letounu krátce po jejím prvním letu a prohlásil, že první předsériové stíhačky budou dodány do střediska konverze posádek letectva v Lipecku do tří let, přičemž do pěti bude zahájena plnohodnotná výroba. Nutno podotknout, že ta nezačala dodnes.

Ferdinand Porsche (v klobouku) koordinuje přípravu svého prototypu na testy.
Jak to bylo s tankem Tiger: Byl zastaralý a nenavrhl ho Hitlerův oblíbenec

Během realizace programu nastala řada překážek, které program výrazně zpozdily, hlavní z nich byla malá tuhost draku, kterou bylo nutné odstranit překonstruováním celých částí letounu. Kombinace technických překážek, odstoupení Indie od projektu, západních sankcí po ruské anexi Krymu a nakonec i propadu cen ropy v roce 2014, však přispěly k posunutí termínů a snížení zájmu ruského letectva o tento projekt.

V březnu 2015 náměstek ministra obrany Jurij Borisov prohlásil, že armáda nakoupí méně stíhaček páté generace a místo nich se rozhodne pro levnější stíhačky Su-30SM a Su-35S. Příliš optimistickým se ukázal i slib, že Rusko do roku 2020 nakoupí tucet letounů Su-57. Dne 22. srpna 2018 totiž získala společnost United Aircraft Corporation, sdružující všechny výrobce ruské letecké techniky, kontrakt na pouhopouhé dvě stíhačky. V prosinci 2019 dokončil závod KnAAZ v Komsomolsku na Amuru stavbu prvního předsériového Su-57 „01“ (T-50S-1; trupové číslo 51001), který byl ruskému letectvu dodán ještě v témže měsíci. Na Štědrý den však letoun během předávacího letu havaroval; pilot Alexej Gorškov se úspěšně katapultoval. Podle zprávy o nehodě byla havárie způsobena poruchou systému řízení letu.

Druhý dech

Navzdory dosavadnímu přístupu státu vyzval 15. května 2019 Vladimir Putin nečekaně k pořízení 76 stíhaček Su-57 a ještě téhož roku se tak stalo. „Do roku 2028 potřebujeme plně přezbrojit tři letecké pluky vzdušně-kosmických sil pokročilým leteckým systémem páté generace Su-57,“ prohlásil prezident na konferenci výrobců vojenské techniky. Suchoj na rozkaz snížil cenu letounů o 20 procent, což vládě umožnilo podat objednávku na 76 letounů „bez zvýšení nákladů.“

V roce 2018 navíc Rusko začalo nabízet letouny Su-57E na export. Prezident Sjednocené letecké korporace Jurij Sljusar v srpnu 2018 prohlásil, že Su-57 bude „výrazně levnější“ než americké stíhačky F-22 a F-35, i když odmítl uvést přesná čísla. Během letecké přehlídky MAKS 2019 byl Su-57E (ve skutečnosti nelétající maketa T-50) prezidentem Putinem osobně předveden tureckému prezidentovi Erdoganovi.

Dalšími dvěma zeměmi, které by mohly mít o letou zájem, jsou Alžírsko a Egypt, které nedávno nakoupily významné série ruských stíhaček MiG-29M a Su-35. Velmi očekávaným zákazníkem je pak Vietnam. Zbytek tradičních odběratelů ruské vojenské techniky buď chce podobné letouny vyrábět ve vlastní režii (zejména jako Čína nebo Indie) nebo si tak drahý letoun nemůže dovolit, což je situace, v níž se nacházejí postsovětští sousedé Ruska.

Co letoun umí?

V květnu 2020 Michail Strelec, vedoucí programu Su-57, nastínil některé cíle letounu. Většina z nich byla typická pro stíhací letoun páté generace, například nízká viditelnost, nadzvuková cestovní rychlost a supermanévrovatelnost. „Su-57 byl od počátku koncipován jako víceúčelový letoun, který v sobě spojuje funkce stíhacího a úderného letounu,“ uvedl Strelec .

Jelikož se Rusko rozhodlo pouze pro jeden typ nové stíhačky, nemohlo rozdělit funkce mezi těžký letoun, který byl optimalizován pro vzdušnou převahu, a lehký proudový letoun, který měl být používán pro úderné mise.

Aerodynamická konfigurace Su-57 je zaměřena na dosažení vysokého poměru vztlaku a odporu při nadzvukové rychlosti, mnohem vyššího než u stíhaček předchozí generace, což umožňuje nadzvukový cestovní let bez použití přídavného spalování. Díky vysoké statické nestabilitě může Su-57 manévrovat při nadzvukové rychlosti mnohem lépe než kterýkoli předchozí stíhací letoun. Systémy řízení palby Su-57 zahrnují radioelektronickou soupravu Š121 a elektrooptickou soupravu 101KS; oba systémy plní také úkoly sebeobrany letounu. Š121 se skládá z radarového systému N036, identifikačního systému (IFF) N036Š a systému elektronických protiopatření L402. Radar N036 Bělka má po celém trupu letounu pět aktivních radiolokačních antén, které společně kontrolují vzdušný prostor v rozsahu až +/-135° od osy letounu.

Vojáci Rudé armády se chystají k protiofenzívě u řeky Chalchyn v roce 1939. Na pozadí lehké tanky řady BT.
Japonsko za války nepřinutily ke kapitulaci jen atomové bomby, byl i další důvod

Su-57 nese svou základní výzbroj ve dvou velkých vnitřních zbraňových šachtách, které jsou uspořádány tandemově mezi motory. Každá šachta pojme dvě střely o maximální délce 4,2 m a průřezu 40x40 cm. Další dvě střely se vejdou do dvou takzvaných „šachtách pro rychlý odpal“ v podobě podlouhlých podkřídelních krytů; každý je určen pro jednu střelu vzduch-vzduch R-74M2.

Zkoušky vnitřních nosných zbraní začaly poměrně pozdě, šest let po prvním letu prototypu T-50, Su-57 poprvé vypálil střelu z vnitřního zbraňového prostoru 16. března 2016. Při misích, které nevyžadují „stealth“ přístup, může letoun nést těžší výzbroj s využitím čtyř podkřídelních závěsníků dalších dvou pod vstupy vzduchu. V kořeni pravého křídla je umístěn 30mm jednohlavňový kanon se 150 náboji.

Nové protiletadlové řízené střely R-74M2, R-77M a R-37M byly vyvinuty speciálně pro odpal z pumovnic, jde o střely pro boj zblízka a u poslední zmíněné naopak o střelu s velmi dlouhým (odhadem 300 km) dosahem. Nejkvalitnější protizemní zbraní určenou speciálně pro Su-57 je střela Ch-69, která je ruským protějškem MBDA Storm Shadow a je určena k ničení malých, zpevněných cílů se známými souřadnicemi na vzdálenost 300 km a více..

Druhá generace letounu

Poté, co stíhací letoun Su-57 (T-50S) vstoupil do výroby a služby, probíhají práce na silně modifikované verzi Su-57M (T-50M), která je také známá pod označením projektu „Megapolis“. Formálně Suchoj obdržel od ministerstva obrany zakázku na modernizaci Su-57 29. října 2018, ačkoli předběžné práce začaly mnohem dříve. Smlouva údajně předpokládá, že prototyp T-50M začne s letovými zkouškami v polovině roku 2022 a sériová výroba bude zahájena na konci roku 2024.

Pravděpodobně nejdůležitějším prvkem tohoto modernizačního programu je montáž nových motorů. Současný motor AL-41F-1 je hluboce modernizovanou verzí AL-31F používaného ve stíhačkách Su-27 a Su-30. Zcela nový motor „Izdělije 30“ je však zcela nová konstrukce, která byla speciálně vyvinuta tak, aby nabízela vyšší tah, nižší hmotnost a nižší provozní náklady. Náměstek ministra obrany Jurij Borisov prohlásil, že „s novými motory se vlastnosti Su-57 výrazně zlepší“.

Modernizace Su-57 však bude zahrnovat více než jen zavedení nového motoru. Zavádějí se nové zbraně a vylepšuje se vybavení letounu. „Su-57 se stane základem celé rodiny letounů, stejně jako se dříve Su-27 stal základem pro vytvoření rodiny moderních stíhaček,“ prohlásil prezident Sjednocené letecké korporace Jurij Sljusar.

Zda jde jen o zbožné přání, či Rusové opravdu něco takového chystají, stejně jako na případné exportní úspěchy nového letounu, si budeme muset ještě počkat. Jisté je, že ruští výrobci nespí na vavřínech, přestože mají za západní špičkou třicet let skluz.

Zdroje:
Suchoj PAK FA: Čekání skončilo, L. Visingr, 2010
Putin's Raptorski, P. Butowski, 2017
Flightglobal.com
Aviation Week
Izvestia
Airforces Monthly
Combat Aircraft