Jak se z malé přehlídky stane největší festival ve střední Evropě? S Rybičkou o Blues Alive

„Byl to pokus. Prostě jsme si řekli, že vyzkoušíme uspořádat bluesový festival,“ vzpomíná ředitel festivalu Vladimír Rybička.

Jak přehlídka vznikala a jakého zahraničního hosta si pořadatelé nejvíce cení, na to odpovídá Vladimír Rybička v následujícím rozhovoru.

Jak se před patnácti lety zrodila myšlenka uspořádat v Šumperku bluesový festival?
Byl to pokus. V Litvínově existoval festival Nonstop Blues. Ten inspiroval tehdejší produkční Domu kultury Petru Matysovou, která přišla s nápadem uspořádat bluesový festival. Měla teprve devatenáct let, takže jsme k jejímu nápadu přistupovali s trochou nedůvěry. Ale byla velmi aktivní a na prvním ročníku vystupovaly hlavně české a slovenské kapely.
Blues Alive vznikal v době, kdy jsme jako Dům kultury pořádali velký jazzový festival. V předrevoluční době byl relativně prestižní a chodila na něj spousta lidí, protože i jazzová muzika byla okrajovým a lehce potlačovaným žánrem. Prostě jsme si řekli, že vyzkoušíme i jeden bluesový festival.

Z dnešního pohledu to vypadá, že jste vyměnili jazz za blues…
Ono to k tomu dospělo samo. Nejprve oba festivaly existovaly vedle sebe, ale postupem času ze strany publika byl o jazz čím dál menší zájem. Nakonec jsme se rozhodli jazzovou přehlídku zrušit, protože nebylo v podstatě pro koho ji pořádat. O to víc jsme se zaměřili na rozvoj festivalu bluesového.

Neměli jste v prvních letech obavy, že lidi blues jako menšinový hudební žánr zajímat nebude?
Už první ročník byl velmi slušně navštívený vesměs lidmi z regionu. Lidí, kteří přijeli z větší dálky, bylo málo.

close zoom_in A jaké je složení publika dnes?
Přesně opačné. Podle počtu lidí, které ubytováváme, a podle počtu permanentek, které lidé objednávají na své jméno a adresu přes internet, víme, že dnes prakticky dvě třetiny publika tvoří mimošumperští posluchači. Jsou to lidé, kteří přijíždějí v podstatě z celé republiky, ale i z Německa, ze Slovenska, z Polska, objevují se Maďaři nebo Rakušané. Jako organizátorovi se mi toto konstatování hrozně špatně říká, ale muzikanti často mluví o tom, že Blues Alive je nejvýznamnější bluesový festival ve střední Evropě.

Jak se v průběhu let měnila podoba Blues Alive?
Ačkoli první ročník nebyl nijak dramaturgicky objevný, podařilo se Petře Matysové přesvědčit tehdejšího redaktora Rocku & Popu Ondřeje Bezra, aby na bluesový festiválek do Šumperka přijel. Byl nadšený atmosférou, která na prvním ročníku vládla, takže jsme se dohodli na další spolupráci.
Uspořádali jsme druhý ročník, a když Petra Matysová z Domu kultury odešla, nabídl jsem dramaturgickou práci na třetím ročníku festivalu právě Ondřeji Bezrovi.
Třetí ročník byl pro nás zlomový, protože se nám podařilo zajistit prvního muzikanta černé pleti z Ameriky. Johnny Mars tu tehdy hrál s německou kapelou Bullfrog Blues a jeho koncert měl velký úspěch. To ještě pořád mluvím o jednodenních festivalech; pak byl program rozšířen na dvoudenní.
A v dnešní době je festival v Šumperku třídenní a kromě Domu kultury, kde se konají mimo jiné dva hlavní koncerty, bluesmani hrají také v klášterním kostele nebo v šumperských klubech…
Dnes máme kromě programu v Šumperku také satelitní koncerty v České republice, na Slovensku a také v Polsku. Třetí hlavní koncert se koná v Polském Chorzowě. Záběr je čím dál širší. Když dnes mluvíme o Blues Alive, mluvíme vlastně o třech festivalech.

Jakých?
Kromě hlavního listopadové přehlídky je „nejmladším bratříčkem“ březnový Echo Blues Alive, který se vrací ke kapelám, které festivalem prošly. Velmi důležitý je Blues Aperitiv, což je absolutní rarita v celé Evropě.

V jakém smyslu?
Je to festival, který je soutěžní. Před dvanácti lety jsme si uvědomili, že už neumíme dobře zmapovat dění na české bluesové scéně. Z méně známých nebo začínajících kapel začínalo být složité vybrat ty, které by si měly na Blues Alive zahrát. Proto jsme šli touto cestou.
Blues Aperitiv měl být původně určen pro české kapely, ale stal se z něj středoevropský festival. Dvě kapely, které vyhrají Blues Aperitiv, zahajují ve foyer Domu kultury večerní koncerty na Blues Alive a příští rok zpravidla postupují na hlavní scénu.

Ondřej Bezr jako dramaturg festivalu výrazně spoluvytváří jeho podobu. Bylo jeho angažmá zásadním krokem ve vývoji festivalu?
Jeho vstup do pořadatelského týmu byl velmi významný, protože bez velkého přehánění dnes patří k největším odborníkům na bluesovou muziku v České republice. Ale to, že má nějaké dramaturgické představy, je jedna věc, a druhá věc jsou naše finanční možnosti a limity.

close zoom_in Jak tedy vybíráte umělce na Blues Alive?
Už léta máme seznam špičkových muzikantů, většinou amerických. Máme sestavu jmen, které bychom do Šumperka rádi dostali, ale je spousta okolností, které to buď umožní, nebo ne. V dramaturgickém rozhodování si musím vždy nechat poslední slovo, protože jedna věc je vymyslet úžasnou dramaturgii, druhá, ta podstatnější, je celý festival zaplatit.
Do nejužšího organizačního týmu patří kromě mě Ondřej Bezr a Štěpán Suchochleb, který se stará o zahraniční booking (rezervace termínů interpretů – pozn. red.). Velmi se snažíme, abychom při festivalu představili neotřelá jména. Docela se pyšníme tím, že jsme přivezli spoustu muzikantů, kteří byli v České republice poprvé.

Na které účinkující jste nejvíce pyšní?
Byla by to celá řada jmen. Začal bych Johnny Marsem, což byl první zahraniční účastník na třetím ročníku, přes Ann Rabson, americkou bluesmanku a zpěvačku, která se doprovází na klavír, což u této muziky není běžné. Dále například Correy Harris, který se shodou okolností letos vrací nebo mezinárodní sestava se základem v Holandsku No Blues.

Mezi těmito jmény je řada Američanů…
O Američanech mluvím proto, že Amerika je kolébkou bluesové muziky. Myslíme ale i na to, aby Blues Alive nebyl festival, který do České republiky přiveze americké bluesmany, kteří tu odehrají a tečka. Mezi účastníky v minulých letech byli i Slováci, Poláci, Maďaři nebo Norové, jakékoli zajímavé uskupení, které se v Evropě objeví. Cílem dramaturgie Blues Alive by mělo být setkávání amerických bluesmanů s těmi evropskými, potažmo českými.
Žánrově se nebráníme ani fúzím nebo experimentům. Takže se nám několikrát podařilo ortodoxní bluesové publikum i pořádně naštvat, když jsme přivezli neortodoxního interpreta nebo kapelu, která ale s blues nějakým způsobem souvisí.

Jak američtí hosté, kteří pocházejí ze zcela jiného kulturního prostředí, reagují na české publikum?
Většinou jsou nadšeni atmosférou, která v Šumperku vládne, ať je zdejší kulturák jakkoli „nebluesový“. Když jsme začínali pořádat Blues Alive, psali prestižní novináři o UFO a létajících talířích, jak přezdívali naše lustry. Samozřejmě to není ideální prostředí pro bluesovou muziku, ale když lidi dům zaplní a reagují tak skvěle, jak naše publikum reaguje, jsou zahraniční účastníci z té atmosféry vždy strašně nadšení.

A které interprety byste naopak do Šumperka ještě rádi dostali?
Jsou jména, která bychom na festivalu rádi viděli. Letos jsme si splnili malý sen, kterém dlouho mluvíme – v Šumperku bude Johnny Winter. Pokud se tedy nestane něco mimořádného.

Můžete nějakého z „vysněných“ interpretů jmenovat?
Ne, to nebudu.

Proč?
Protože to vyzní jako příslib, který bychom pak nikdy nemuseli naplnit.

Jakou muziku si pustíte ve volných chvílích nejraději? Je to blues?
Tak to určitě ne (smích). K blues jsem přišel až s festivalem a během roku jej musím poslouchat desítky hodin. Takže abych byl absolutní bluesový fanda, tak to ne.

Související: Našlapaný šumperský kulturák se proměnil v Chicago