V neděli odpoledne se podařilo na telefonu zastihnout uměleckého vedoucího Koblížků Lukáše Fouska, ostatní členové slupiny se již připravovali na setkání s dětmi v pražském Domě dětí a mládeže Ulita. V rámci hudební dílny učí Koblížci teenagery hrát na nástroje. Lukáš Fousek se s Deníkem podělil o dojmy ze slavnostního večera.

Jak jste absolvovali přímý přenos, bylo to náročné?
Náročné to bylo, v sále bylo především velké teplo, což pro nás v těžkých kostýmech bylo nepříjemné. Jakmile byla přestávka na vysílání televizní reklamy, utíkali jsme do foyeru, kde bylo o něco snesitelněji. Hlavně u baru.

Co měli poněkud neobvyklé kostýmy Koblížků představovat?
Trochu jsme se stylizovali do názvu posledního alba, které se jmenuje Sami sebou. Takže kluci byli také sami sebou, lišili se.

Je pravda, že se odchod z pódia Josie Vařekovi tak úplně hladce nepovedl?
Ano, při cestě ze schodů spadl. Jeho hábit mu totiž přišlápl Robert Poch, ale nic vážného to nebylo. Spíše trochu osvěžení po temné atmosféře, kterou předtím svým vystoupením předestřel Daniel Landa.

Jaké byly oslavy?
V hotelu Ambassador byl velký raut a večírek, kde jsme se sešli všichni, protáhlo se to rána. Ale v neděli odpoledne už musíme fungovat, takže zas tak bouřlivé to nemohlo být. Určitě ale atmosféra na večírku byla podstatně uvolněnější než na přenosu v opeře, setkání se všemi bylo velmi příjemné. Každý se bavil s každým, pár slov jsme třeba prohodili s Karlem Gottem, Lucií Bílou a mnoha dalšími.

Jsou Koblížci ještě amatérská kapela nebo už je hudba živí?
Je to víceméně stále na té amatérské bázi, i když koncertů je hodně. Nějaké honoráře sice jsou, ale není to na to, aby se kluci hudbou živili.