Ze sálu se ozvalo hromové „šedesát“ a bylo jasno. Po koncertě se zachoval lídr skupiny Gumbo ke svým mladším spoluhráčům více než gentlemansky: přímo v šumperském Domu kultury dort vlastnoručně nakrájel a hned vzápětí poskytl Deníku následující rozhovor.

Během koncertu jste humorně poukázal na skutečnost, že Blues Alive letos zůstává občanku. Vy jste byl u jeho dětství i dospívání, jakými změnami si festival za patnáct let prošel?
Přítomen jsem byl u většiny. Mám dojem, že jeho dospívání šlo poměrně rychle. První ročníky byly opravdu batolecí, ale už takový čtvrtý získával znaky dospívání. Začali sem mnohem častěji jezdit zahraniční umělci, především z kolébky jazzu USA. Kolem roku 2000 se lámaly ledy, tehdy se stal festival opravdu atraktivním pro publikum. Od té doby je tomu tak pořád, spíš ještě lehce nabírá. Na obrátkách

Zajímavé že, se skupinou Gumbo jste se podíval do Šumperka už v roce 2000. Neměl jste z návratu po deseti letech, k tomu na půlkulatý ročník, nervozitu, obavy?
Vůbec ne. Drtivá většina skupiny je stejná sestava z roku 2000. Tehdy jsme byli mladá kapela, hráli teprve chvilku. Tentokrát jsme přijeli s vlastním repertoárem a mnohem vyzrálejší skupinou.

Trošku předčasně jste oslavil na Blues Alive šedesátiny. Platí pravidlo, že zkušený muzikant omládne po boku mladších spoluhráčů, jako třeba Radim Hladík v novém Blue Effectu?
Těžko říct, jestli to tak je. Když kapela před deseti lety vznikala, ohlížel jsem se po mladých lidech, někteří z nich mne sami oslovili. Přišlo mi to jako smysluplné spojení, ale svým vrstevníkům se vůbec nevyhýbám a rád s nimi hraju.

close zoom_in Jasným příkladem vrstevnické spolupráce je znovuobnovení sestavy Blues Session. Pokračuje tato spolupráce doposud?
Jasně, pokračuje. Je to generační záležitost, všichni jsme propojeni s naším vrstevníkem Petrem Kalandrou.

K velké osobnosti našeho bigbítu jsem se chtěl také dostat. Jeho muziku znám docela dobře, ale nic víc o něm v podstatě nevím. Jaký byl Petr Kalandra jako člověk?
Strašně roztomilej, doopravdovej, zábavnej, vtipnej a výbornej muzikant. Zlatá osoba. Jen žil trošku mimo realitu, proto asi zemřel už v pětačtyřiceti letech. Vzpomínám na něj opravdu často, častěji než bych si byl myslel. Chybí mi.

Nestává se ale moc často, aby skupina deset let po úmrtí svého lídra začala znovu hrát. Nepřekvapilo vás to?
Ani ne, přišlo mi to přirozené. Vzniklo to při vzpomínce na Petra a zjistili jsme, že spolu vzájemně máme stále hodně společného a stýská se nám. Naším pojítkem byl Petr, ale dneska už je našem v repertoáru řada dalších věcí, je mnohem pestřejší.

Dočetl jsem se, že autorem názvu Blues Session jste právě vy, je to pravda?
No je to pravda, ale to jsem tenkrát jen tak vyplivl do telefonu, když šel plakát do tiskárny. Nic jsem tím nemyslel. Dnes je to zvlášť legrační a na koncertech si z toho děláme srandu. Jmenujeme se Blues Session, ale žádné doopravdové blues nehrajeme.

Před lety jste také vystupoval s Blues Bandem Luboše Andršta a Petera Lipy. Zůstala po vás slavná deska Blues z lipového dřeva, podle mnohých přímo revoluční počin. V čem byla podle vás tak výjimečná?
To bylo zajímavé pro publikum, které na nás hodně chodilo po celém tehdejším Československu. Bylo to blues, ale obohacené o řadu různých prvků. Luboš měl za sebou dost dlouhou jazzrockovou etapu, Peter Lipa vysloveně přicházel od jazzu, ale bluesové kořeny měl taky. Do toho Guma Kulhánek z Flamenga, spíš rockový muzikant. Vše se to propojovalo, byli jsme jednoznačně bluesová kapela, ale s přesahy. Tím to myslím bylo přitažlivé.

Poslouchá muzikant vlastní desky, písničky na nich? Třeba album Blues Session s Dětskými šaty, Nebeskou bránou a Cocainem, případně Blues o neistom návrate z desky Blues z lipového dreva?
Já ty desky ani nemám. (úsměv)

Budete ještě nějakým způsobem účasten letošního ročníku Blues Alive?
Bohužel ne, odjíždím na Slovenské jazzové dny.

Co byste popřál festivalu letos a do dalších let?
Letos se slaví, což je především příležitost k ohlédnutí a zamyšlení, co s festivalem dál. Vždycky to hodně záleží na finančních možnostech, od toho se vše odvíjí. Pokud je Blues Alive bude mít, pak se o jeho budoucnost není třeba bát. Publikum už jednoznačně má a nevidím důvod, proč by ho měl ztratit.
Pokud by se rozpočet dramaticky zúžil, nastane zákonitě problém. Najednou tu nebudou američtí a evropští bluesmani. Mohlo by to vést až k tomu, že by se třeba Ondřeji Bezrovi a Vladimíru Rybičkovi už nechtělo festival dělat.

Nezbývá než doufat, že podobné scénáře nikdy nenastanou.
Jasně. Jinak si myslím, že festival je svým způsobem úplný zázrak. Vůbec by mě nenapadlo, když jsem tu byl na druhém ročníku, že se z Blues Alive stane kulturní událost takového rozsahu. A to je úžasné.

Jan Pokorný