Projednávání Kajínkovy žádosti se konalo přímo v prostorách mírovské věznice za přísných bezpečnostních opatření.

Jiří Kajínek, který je považován za vězeňskou celebritu, se soudu účastnil. Na jednání se evidentně připravoval, formuloval své argumenty jasně, i když ho soudce občas musel usměrnit, aby se držel věci. Svou žádost o přesun do věznice s dozorem Kajínek zdůvodnil tím, že je na Mírově šikanován ze strany dozorců. Uvedl, že i když je oficiálně zařazen do režimu ostrahy, má na Mírově podmínky přísnější, než pro tento druh výkonu trestu příslušejí.

„Vyrobili mi celu, která je zase v zesíleném stavebně-technickém zabezpečení. Jsem dvakrát denně vyveden, dvakrát denně mi celu proklepávají. Pořád mě někdo osahává, připadám si jak v gayi klubu," stěžoval si Jiří Kajínek. Jeho hlavním argumentem bylo tvrzení, že vězení s ostrahou má určitá pravidla, která se ale na Mírově nedodržují.

Jiří Kajínek byl přeřazen do věznice s ostrahou v lednu loňského roku. Předtím trest vykonával v režimu takzvané zvýšené ostrahy, který je určen pro nejnebezpečnější zločince. Na Mírov byl Kajínek loni v květnu převezen z věznice v Rýnovicích, kde podle něj byly podmínky standardní.

„V Rýnovicích jsem se mohl běžně pohybovat po oddělení, odsouzení mají k dispozici na pokoji televizor, playstation a DVD. Pro mě ale na Mírově platí jiná pravidla, než pro jiné odsouzené," uvedl Jiří Kajínek.

Soudce Lubomír Kozák po necelé hodině došel k závěru, že Kajínkově žádosti nelze vyhovět. „Osobu odsouzenou k doživotnímu trestu není možné podle zákona zařadit do věznice s dozorem na její vlastní žádost," vysvětlil rozhodnutí Lubomír Kozák. Dodal, že by jiná situace nastala, pokud by stejnou žádost podal ředitel věznice či státní zástupce. Odsouzený Jiří Kajínek si ponechal lhůtu k podání stížnosti a rovněž si vyžádal kopii protokolu.

Jiří Kajínek vstoupil do povědomí veřejnosti svým dobrodružným útěkem z mírovského hradu na konci roku 2000. Strunou se mu podařilo přeřezat mříže v okně, pak se na hradby pevnosti dostal pomocí vlastnoručně vyrobeného lana a kotvy. Přestože po něm strážní zahájili palbu, dostal se dolů a zmizel v lesích. Po uprchlíkovi pátraly tisíce policistů, za účelem jeho dopadení vznikl speciální tým elitních kriminalistů, analytiků a pátračů. Jiřího Kajínka těžkooděnci zatkli po čtyřiceti dnech v Praze, nikdy se ale nepodařilo všechny okolnosti jeho útěku objasnit. Například je dosud záhadou, kdo mu s přesunem do hlavního města pomohl.

Jak ale mimo jiné u svého posledního soudu tvrdil, na útěk prý již nepomýšlí. „Od roku 2000 dělám vše proto, abych mohl odejít z vězení legálně. Ať po obnově řízení nebo vyčkáním na nějakou zákonnou lhůtu. V žádném případě neuvažuji o útěku. Jak bych mohl utíkat, když mě každý pozná," přesvědčoval soudce.

Kajínek, který 11. ledna oslaví čtyřiapadesáté narozeniny, má za sebou pestrou kriminální minulost. Poprvé se do křížku se zákonem dostal jako nezletilý, později měl na kontě majetkové delikty i ozbrojenou loupež. K výjimečnému trestu doživotí byl odsouzen za to, že v roce 1993 zastřelil v serpentinách pod plzeňskou věznicí Bory podnikatele Štefana Jandu a jeho osobního strážce Juliána Pokoše. Druhý bodyguard útok přežil. Vraždy si prý objednal další podnikatel. Kajínek vinu popírá a stále usiluje o obnovu procesu.

Dostat se na soud v mírovském vězení není snadné
close Jiří Kajínek zoom_in Pouhá pětice novinářů byla přítomna soudnímu jednání týkající se přeřazení odsouzeného Jiřího Kajínka do mírnější káznice. Šumperský soud sice nařídil veřejné jednání, jenže to se konalo přímo v mírovském vězení a tam platí zvláštní bezpečnostní pravidla. To znamená, že na soud nemohl přijít každý, zájemci museli s předstihem požádat ředitele věznice.

Ten nakonec vybraným žurnalistům vyhověl, ale zakázal pořizování obrazových i zvukových záznamů. Museli si tak vystačit s blokem a tužkou. A především se na Mírov vypravit s dostatečným předstihem. První, co se musí předložit, je občanský průkaz. Následuje odchod do čekárny, kde je možné věci odložit do uzamykatelných skříněk. To se týká především mobilních telefonů, s nimi cizí lidé do vnitřních prostor káznice nesmějí. Ještě před vstupem do vězeňských prostor musí každý projít důkladnou prohlídkou detektorem. Ten odhalí v kapsách i to, o čem majitel ani neví. Zvláště zapomenuté drobné mince přístroje poškádlí.
Samotný vstup na vězeňský dvůr jen stísněnou náladu umocní, jeden strážný drží mohutného psa, další z vyvýšeného místa prostor monitoruje se střelnou zbraní.

Místnost, kde na Mírově zasedají soudy, je poměrně malá. Záhy je jasné, že si vězeňskou celebritu Kajínka moc dobře neprohlédneme. On sice stojí čelem k senátu, ale novinářům nezbývá než zkoumat jeho záda. I při letmém pohledu při příchodu je ale patrné, že na svůj věk a dlouhodobou nedobrovolnou adresu vypadá poměrně zachovale. Navíc čistě oblečen a hladce oholen. K soudci hovoří suverénně a je velmi slušný. Soud končí po necelé hodině. Kajínkovi obklopeném dozorci se při odchodu podaří jediný oční kontakt s novináři. A zeširoka se na ně usměje. Publikum má zřejmě rád…