Pěvkyně Jana Šrejma Kačírková: Byla jsem vychovaná opravdu přísně

V opeře Lidský hlas mluvíte, respektive zpíváte, úplně sama třičtvrtě hodiny francouzsky. Je to tak náročné, jak mi připadalo?
V tomhle představení se během té třičtvrtě hodiny odehraje široká škála emocí včetně toho, že se hrdinka zhroutí, pak je úplně odevzdaná, taky zoufalá, šílí, má vzestupy a pády… a není chvíle, kdy bych se zastavila, je to pětačtyřicet minut nepřetržitého plynulého textu. Plus musí fungovat souhra s orchestrem, který nahrazuje muže na druhé straně telefonu, reaguje na mě a já na něj, a musí to vypadat naprosto přirozeně. Takže ano, je to hodně náročné, ale strašně mě to baví, miluju to!

Je těžké naučit se zpívat francouzsky, když tím jazykem nemluvíte?
Tak to bylo fakt těžké, ale na lehké věci si nepotrpím. Zrovna dneska jsem si vyfotila v Národním divadle krásné motto: Výjimečný výkon nepodáte náhodou, ale poctivou přípravou – a je to pravda. Tři měsíce jsem se poctivě připravovala s jazykovými poradci, a i s rodilými mluvčími a chtěla po nich, aby na mě byli opravdu přísní a nic mi neodpustili.

Zuzana Norisová: Doma se nekrotím a hulákám, jak umím

V době promořené telefony je Lidský hlas velmi aktuální. Dáváte přednost modernímu, nebo konzervativnímu pojetí opery?
Takhle to nerozlišuju, když je režie kvalitní a logická, chápu ji a je mi vysvětleno, proč to tak je, udělám cokoli, ale musím tomu věřit. Nesmí to být nelogické nebo nechutné, jak se to někdy stává, hlavně když jde o snahu vyvolat kontroverzi za každou cenu. Když své roli věřím já, může jí uvěřit i divák.

A můžete během tvůrčího procesu přijít a říct, že se vám to nelíbí?
No jasně, jdu a řeknu. Když roli nevěřím, působím jak pěst na oko. Jsem pověstná tím, že se strašně často ptám a všechny otravuju, proč to mám dělat takhle, proč jdu na jevišti tam, a ne na druhou stranu… Když nemám jasno, začnu být tak strašně otravná, že mi to radši vysvětlí. Ale zatím mám štěstí na režiséry, kteří to chápou. A jakmile pochopím já je a jejich pojetí, absolutně poslouchám.

Pročítala jsem kritiky a zjistila, že jsou k vám i jinak přísní kritici překvapivě hodní!
Docela jo. Čeští kritici jsou opravdu hodně kritičtí, proč, to netuším. Když se třeba zúčastním premiéry jako divák, stane se, že představení kritika strhá, a mně přijde výborné, a naopak. Třeba se mi stalo, že jsem byla na koncertě a musela v půlce odejít, jak příšerné to bylo, a kritika se vyjádřila, že to bylo luxusní, nejspíš proto, že vystupovala zahraniční hvězda. Nechápu, ale je to tak.

Marek Vašut: Šedesátka na krku? Tělo se začíná rozkližovat, je čas na změny

Za co vás hodně chválí, je herecký výkon.
To mi řekl režisér David Radok, že přirozené herectví je něco, s čím se člověk rodí. A dá se kultivovat, opracovávat a učit se různé fígle, jak to spojit se zpěvem. Podle mě mi nahrává i můj vesnický původ, ty opravdové emoce. Na jevišti nehraju, já to tam skutečně cítím, nemusím v sobě nic vyvolávat, co tam představuju, to zrovna v tu chvíli žiju a o roli musím být přesvědčená, jinak bych si tam nemohla stoupnout.

Hudební talent zdědila dcera po vás?
Maminka: Já zpívat neumím, vůbec, ale moc ráda tancuju… Hudební talent má nejspíš po prarodičích, prababička i babička krásně zpívaly a děda byl muzikant.

Toužila jste být operní pěvkyní?
Vůbec, já chtěla být popová zpěvačka. To zařídila maminka, sice neznalec hudby, ale z nějakého důvodu nesmlouvavě a rozumně rozhodla, že na pop nepůjdu, ale vystuduju klasiku a teprve až to budu umět pořádně, můžu se rozhodnout o oboru a k popu se vrátit.

A máte možnost si k popu odskočit?
Někdy ano, ale nesmím často, je to přece jen jiný projev a nejsem v populárním zpěvu tak zkušená, mohla bych hlasivkám ublížit.

Herečka Jitka Smutná: Už se nezabývám tím, co si o mně budou lidi myslet

Kdy jste objevili, že má dcera hlas?
Maminka: Bylo to zjevné odmala. Od osmi Jana chodila do sboru, byla šikovná a sbormistr jí začal dávat sóla. Talent je třeba podporovat od samého začátku a já byla toho názoru, že buď bude hodně dobrá, anebo rovnou nejlepší, nebo prostě bude dělat něco jiného. Takže jsme od jejích patnácti let dojížděly do Prahy, byť třeba jen na hodinu k naší milované profesorce zpěvu paní Domanínské.

Vypadá to, že jste vedla dceru pevnou rukou.
Obě dcery jsem vedla přísně, hlavně aby byly slušné a šikovné, a to se nám myslím povedlo.
Jana: Hodně pevnou rukou! Jednou jsem dostala páskem, a já z trucu: Mami, to nebolí!, tak na mě vzala bič!
Maminka: Nepřeháněj!
Jana: Tak ne bič, no, ale něco tvrdšího. Každopádně se sestrou jsme byly vychované opravdu přísně. Ono se na to na vesnici hodně dbá a nakonec se mi to velmi vyplatilo.

V čem?
Když jsem přišla do Prahy, velice se mi hodila ta zemitost a pevné nervy, které mám dané přirozeně i výchovou. Ve městě i v umění mi přijde všechno hodně o emocích, ale když máte pod nohama pevnou zem, vnitřní stabilitu a za zády takovou rodinu, je to výborný pocit a velké plus. To mi vždycky říkala i profesorka Domanínská, že zázemí rodiny mi v dobrém závidí, rodinu měla až na Moravě a její manžel zemřel před víc než čtyřiceti lety. Mám na statku ve Vidově u Českých Budějovic doživotní zázemí, tam jsou všichni schopni se za mě porvat, to vás pak neohrozí nic.

Kalivodová a Vojtko: Hlavní je, abychom byli fit a měli energii

Nutila jste děvčata k práci?
Maminka: No jéje. Pro vás z města, nic ve zlém, je to možná divná otázka, ale pro nás samozřejmá věc.
Jana: Každý víkend jsme se sestrou měly brigádu, soboty neděle pěkně v osm ráno na pole, děda nás dirigoval. Samozřejmě jsme kňouraly, že se nám nechce, to bychom nebyly děti, ale vůbec jsme nepochybovaly, že to tak musí být.

Je pravda, že Jana umí řídit traktor?
To všechny děti. Aby nemusely sbírat a házet kameny na valník, učí se řídit traktor, je pro ně pohodlnější se vézt. I naše vnoučata, sedmiletá Natálka, pětiletá Andulka a čtyřletý Honzík, už to taky umí.

Jano, je velký rozdíl vychovávat dítě ve městě a na venkově?
Ano, Andulka je městské dítě, ale dost často jezdí na venkov, aby chytila „normalitu“, protože ve městě nemůže normálně běhat venku sama. My to měly tak nějak napůl, tím, že jsme byly ze statku, měly jsme výběh, ale přitom byly držené dost zkrátka. Třeba když mi bylo kolem patnácti, celá třída jela společně na chatu, ale mamka mi to zatrhla: až ti bude osmnáct!

Vedete Andulku taky tak?
Přísná jsem, to ano, nebo se snažím, ale jak často nejsem doma, je to hodně na manželovi. Když je Andulka se mnou v práci, musí toho fakt dost vydržet. A to je jedna z jejích báječných vlastností, je trpělivá, klidná, žádný ďáblík, úžasná… A ne, že bychom ji rozmazlovali, ale když můžu, udělám, co jí na očích vidím.

Je dobré mít pokoru, úspěch vám pak nevleze do hlavy, říká Lenny

Váš muž byl s Andulkou na mateřské dovolené. Je to znát?
Určitě v jejich vztahu vidím rozdíl, jsou si mnohem blíž. Že spolu mohli strávit tolik času je něco, co může můj manžel oceňovat a být za to vděčný, protože to takhle běžně tátové nemají, vzácné je to i pro něj a jsem ráda, že to tak bylo. Než chodila do školky, na cesty jezdili se mnou, měla jsem je pořád u sebe a trávila s nimi volno, všichni tři spolu doma, to bylo fantastické období.

Dočetla jsem se, že si hlasivky léčíte v kryokomoře. Copak mráz hlasivkám neškodí?
Naopak. Kryolýza na ně působí blahodárně. V kryokomoře, která vypadá jako sauna, s tím rozdílem, že je tam minus 122 stupňů, chodíte tři až pět minut v dřevácích dokolečka, a krásně vám to nahodí organismus, jako když tři dny odpočíváte. Hlasivky jsou sval a působí to na ně vyloženě jako relaxační kúra.

Vy působíte velmi sebejistě. Máte vůbec někdy třeba trému?
Opravdu jen když si nejsem jistá, když se třeba něco nestihnu naučit, což se snažím, aby se nestávalo, každopádně když vím, že jsem udělala maximum, tak vůbec ne. Stát se může cokoli, ale já se nebojím. Těším se.

EVA RIEGEROVÁ