Kliknutím zvětšíteOldřich Pechal se narodil právě před 110 lety, 12. května 1913. Na svět přišel na statku v dnes už zaniklé vsi Hruškovice u Osvětiman. Dětství prožil v nedalekých Vřesovicích. Aniž to mohl předem tušit, blízkost Osvětiman a Vřesovic se mu stala v jeho životě osudnou a tragickým způsobem napomohla tomu, že se tento statečný voják dostal do léčky gestapa.
Klidná síla
To všechno ale bylo v té době ještě daleko. Malý Oldřich zdědil po tátovi hajném lásku k lesu, rád se v něm proháněl, otužoval se a také sílil. Když nastoupil na reálné gymnázium v Kyjově, patřil v hodinách tělocviku k těm nejzdatnějším studentům. A také k nejodvážnějším. Navíc měl podle vzpomínek svých spolužáků i kantorů sympaticky přímou a sebejistou povahu, byl zvyklý jednat sice rázně a rozhodně, ale současně klidně a vyrovnaně. Všechny tyto vlastnosti se měly v jeho životě zásadním způsobem zúročit.
„Vynikal nejen tělesnou výškou, ale i neobyčejnou fyzickou silou, kterou jeho spolužáci na kyjovském gymnáziu obdivovali. Přes svou zdatnost byl ovšem překvapivě mírné povahy, jak dosvědčil jeho bývalý spolužák Eduard Březina, který jej charakterizoval jako velice hodného a kupodivu velice mírného,“ napsal o Pechalovi historik Michal Stránský v práci S hedvábím nad hlavou, s ohněm v srdci.
Pechal maturoval v roce 1934 a už v červenci toho roku nastoupil k horskému pluku v Popradu. Na Slovensku absolvoval v Levoči důstojnickou školu a poté sloužil jako velitel družstva horské roty. V následujících letech vystudoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, získal hodnost poručíka a začal velet rotě.
Oldřich Pechal jako student Vojenské akademie v Hranicích na Moravě
Novopečeného pěchotního poručíka hodnotili jeho nadřízení podle Stránského velmi pozitivně jako „vážného, málomluvného, idealistu, poněkud citlivého, dobrosrdečného a střídmého, velmi pilného a svědomitého, důkladného a iniciativního, spolehlivého, velmi snaživého, ukázněného.“ Obdobně oceňovali i jeho vojenské schopnosti: „Rázný, dosti rozhodný a vynalézavý. Dobrý cvičitel, schopen pro službu u horského útvaru.“
K obraně vlasti
Při částečné mobilizaci v květnu 1938 byl Oldřich Pechal i se svou jednotkou převelen do prostoru Sušice, v důsledku čehož mu unikl abiturientský sraz jeho gymnaziální třídy, z nějž se písemně omluvil svému bývalému třídnímu profesorovi Ladislavu Dlouhému:
„Rád bych přijel, ale jsem na západě, lhostejno kde, a odpusťte, že to neříkám. Vysunuti daleko vpřed, nedaleko hranic, stojíme tu obklopeni nepřátelsky smýšlejícím obyvatelstvem, které jindy tak klidné, je dnes rozeštváno několika fanatickými štváči k nevraživosti a nepřístupnosti. Stojíme tu pevni a silni a odhodláni nedat se, a třebas i víme, že bychom tu snad zůstali všichni. Ale chtěl bych vám, pane profesore, říci a potvrdit, co řekl kdysi Švehla, že náš člověk neselže a nezradí. Znám naše vojáky už dobře, budou dělat divy. Nechválím je, když říkám, že nezadají v ničem našim legiím, ba dokážou ještě víc. Lituji, že nemohu přijet, ale jsem zase rád, že jsem tady. Srdečně vás zdraví váš poručík Oldřich Pechal,“ stojí v tomto dopisu.
Neznámí hrdinové - Oldřich Pechal:
Sama květnová mobilizace tvoří trochu pozapomenutou část našich předválečných dějin, protože ji zatlačila do pozadí vzpomínka na všeobecnou mobilizaci v září 1938. Od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 se čeští Němci žijící v pohraničí pod vedením Konrada Henleina postupně radikalizovali, k čemuž neblaze přispívala skutečnost, že právě průmysl v pohraničí byl v předválečném Československu nejhůře zasažen hospodářskou krizí.
Od roku 1937 už Henleinova Sudetoněmecká strana, zastoupená v československém parlamentu, dávala celkem nepokrytě najevo, že by si přála připojení pohraničních oblastí k hitlerovskému Německu. Pro Čechy žijící v těchto oblastech to byla těžká situace.
Vlastní květnovou mobilizaci, při níž byl povolán jeden ročník záloh, pak vyvolala poplašná zpráva tajných služeb, že u československých hranic se seskupují německé divize. Ačkoli zřejmě ještě nešlo o přípravu na útok, ale jen o přesun německého vojska do nových výcvikových prostorů, československá armáda reagovala. Jak je patrné z Pechalova dopisu, byli českoslovenští vojáci odhodláni zem bránit, což znovu potvrdila i již zmíněná všeobecná mobilizace v září 1938. Mnichovská dohoda však všechno změnila a zhruba o půl roku později už vstoupila hitlerovská vojska bez zábran do Prahy.
Do speciálních jednotek
Okupaci zbytku okleštěného Československa Pechal podobně jako řada dalších prvorepublikových československých vojáků nepřijal a vzniklý Protektorát Čechy a Morava už v květnu 1939 opustil, když tajně přešel hranice do Polska. Odtud zamířil lodním transportem do Francie, kde se připojil k Cizinecké legii. Napadení Francie Německem ho zastihlo ve francouzském kurzu pro důstojníky v záloze, po jejím pádu byl spolu s dalšími československými vojáky evakuován do Anglie.
V roce 1940 se pak u příležitosti oslav vzniku Československé republiky 28. října dočkal povýšení do hodnosti nadporučíka a brzy na to dostal nabídku k výcviku pro plnění zvláštních úkolů. S jejím přijetím neváhal a od 25. května 1941 do 26. března 1942 prodělával ve skotském Ringway u Manchesteru speciální parašutistický výcvik.
Výcvik ve Velké Británii - příslušníci brigádní kulometné roty. V popředí zleva nadporučík František Voves a nadporučík Oldřich Pechal
V té době se už také plně rozběhlo vysazování paradesantních skupin do protektorátu, které začalo na podzim předchozího roku, zhruba ve stejné době, kdy do funkce zastupujícího říšského protektora nastoupil v Praze Reinhard Heydrich.
Dne 29. prosince 1941 přepravil britský letoun Handley Page Halifax Mk.II do protektorátu hned tři skupiny najednou: Anthropoid ve složení Jan Kubiš a Josef Gabčík, který dostal za úkol Heydricha, decimujícího československý odboj, zlikvidovat, Silver A tvořený trojicí Alfréd Bartoš, Josef Valčík a Jiří Potůček, jenž měl zajistit rádiové spojení s Londýnem, a Silver B složený z Jana Zemka a Vladimíra Škachy, kteří měli dopravit odbojářům další vysílačku Božena. Poslední jmenovanou skupinu od samého začátku provázela smůla. Vysílačka se při dopadu poškodila, všechny jejich záchytné adresy selhaly a oba vojáci zmizeli do konce války v ilegalitě.
Právě ztráta spojení se skupinou Silver B vedla k vyslání dalšího výsadku Zinc, který po prvním neúspěšném pokusu o vysazení vyskočil nad protektorátem v noci na 29. března spolu se skupinou Out Distance. Tu tvořili parašutisté Karel Čurda, Adolf Opálka a Ivan Kolařík, z nichž první vstoupil do historie tím, že prozradil po atentátu a po vypálení Lidic ostatní parašutisty gestapu, a druhý zase padl hrdinskou smrtí při posledním boji sedmi výsadkářů ukrytých v kostele Cyrila a Metoděje v pražské Resslově ulici.
Arnošt Mikš (27. července 1913, Janov u Rakovníka – 30. dubna 1942), člen paravýsadku Zinc, padl v noční přestřelce s protektorátními četníky u usedlosti Požáry na Křivoklátsku, když šel vyzvednout ukrytou radiostanici. Tu žel už předtím získalo gestapo
Skupina Zinc se skládala z dnes podstatně méně známých vojáků: slovenského četaře Viliama Gerika, který s sebou vezl novou radiovysílačku Lída, českého rotmistra Arnošta Mikše – a jejich velitele nadporučíka Oldřicha Pechala. Konečně letěli oplatit nacistům, co jim dlužili.
Střelba na hranici
Podobně jako na Silver B i na Zinc se bohužel od první chvíle přilepila smůla. Prvním vážným problémem bylo místo výsadku. Britská letadla operovala nad protektorátem s nemalým rizikem, střední Evropa byla na hranici jejich doletu, a tak se prakticky žádnou skupinu nepodařilo vysadit přesně na místě určení. Muži skákali do neznámého terénu a orientovali se až další den po rozednění.
Zinc na tom byl ale ještě hůř než ostatní – v důsledku navigační chyby polských pilotů ze 138. perutě zvláštního určení RAF byl totiž vysazen nikoli na Moravě, jak bylo plánováno, ale až na Slovensku u obce Gbely. Od protektorátního území jej oddělovala chráněná hranice, po níž přecházely hlídky. Velitel Pechal proto rozhodl, že se přes hranici pokusí proniknout každý zvlášť na vlastní pěst.
Gerikovi a Mikšovi se to povedlo, samotnému Pechalovi se však stalo zdolání hranice osudným. Po překonání hraniční říčky Radějovky ho překvapila dvoučlenná německá celní stráž. Předložení falešné legitimace ji neošálilo, na parašutistu namířily dvě pušky a měl hlídku následovat.
„Zatímco Mikš a Gerik s vysílačkou prošli v blízkosti Rohatce v pořádku, Pechal narazil u hranic nedaleko obce Petrov na dva německé celníky. Ti ho legitimovali a poté jej chtěli eskortovat na stanici,“ popsal osudový okamžik historik Jan Břečka ve své práci Dopadení npor. Oldřicha Pechala. Tajemství jedné chaty.
Němci ale také udělali chybu, vzali parašutistu mezi sebe, aniž by ho předem prohledali. „Pochopil svou šanci. Tohle nebyli vojáci, jen celní stráž. Pokusil se je něčím zabavit, začal mluvit. Gestem, podpořeným puškou, mu nařídili, aby mlčel. Nejbližší psi se probouzeli. Už zbýval čas jen na jednu věc. Uskočil mezi nimi dozadu, vytrhl pistoli a střelil,“ vylíčil následující dramatickou chvíli další historik, spisovatel a badatel Jaroslav Andrejs, ve své knize Smrt Boha smrti.
Parašutista zasáhl jednoho celníka, druhý na něj stačil vystřelit, ale minul. Šanci opravit si mušku mu už Oldřich Pechal nedal; po jeho druhém výstřelu se druhý celník skácel.
Noční střelba pochopitelně vyburcovala okolí a velitel Zincu už nestačil vzít mrtvému celníkovi svoji falešnou občanskou legitimaci. Na místě zanechal i kufřík s finanční hotovostí skupiny.
Při útěku se Pechal vrátil zpět na slovenskou stranu a přechod hranic do protektorátu úspěšně dokončil až další noc. Zamířil k rodičům do Vřesovic, aniž by tušil, že zlínské gestapo už je mu na stopě.
Jeho falešná legitimace totiž obsahovala jméno Pešar, které bylo proti jeho skutečnému jménu jen lehce pozměněno, a jako údajné rodiště udávala právě moravské Osvětimany, v nichž se Pechal skutečně narodil a které se nacházely jen nedaleko od Vřesovic, v nichž později vyrůstal. Byla to mimořádně nešťastná chyba, která se měla odvážnému vojákovi už brzy vymstít a která vedla ke katastrofě i celé jeho rodiny. Když totiž gestapo začalo lidem v kraji ukazovat jeho průkazovou fotografii, jeden z místních četníků, původem Slovák, ho poznal. „To není žádný Pešar, ale Pechal. Sloužil jsem s ním na vojně…“
Výsadek se rozpadá
Nešťastný velitel paravýsadku ale zatím nic netušil. Zkontaktoval rodinu, dostal najíst a napít, trochu si odpočinul, ale aby své blízké neohrozil, skrýval se pro jistotu v lese za obcí. Brzy však zjistil, že je mu gestapo na stopě, protože ve Vřesovicích začal výlep plakátů s jeho fotografií z falešné legitimace a přípisem: „Kdo ho zná a ví o jeho pobytu?“
Tyto plakáty zaznamenali také Gerik s Mikšem, kteří přišli do Vřesovic poté, co se s Pechalem nesetkali na domluveném místě v Buchlovicích a navíc zjistili, že jejich vysílačka je po dopadu poškozená a nefunkční. Bylo jasné, že skupina nemůže dál dohromady operovat, takže se na místě rozdělila. Pechal zůstal v lesích u Vřesovic a Gerik s Mikšem zamířili na brněnské nádraží, kde se jejich cesty rozešly.
Viliam Gerik (1920-1947), člen paradesantní skupiny Zinc, po ztrátě spojení s ostatními členy skupiny a neúspěchu při navazování kontaktů s odbojem se sám přihlásil gestapu a stal se konfidentemBohužel už navždy. Jedenadvacetiletý Slovák Gerik zamířil do Prahy, kde měl dvě možná spojení, na matku jednoho ze svých českých kamarádů z výcviku v Anglii a na snoubenku druhého. Obě adresy ale vyhořely: první zmíněnou ženu, porodní asistentku Žežulovou, už dříve zatklo gestapo kvůli provádění nelegálních potratů, druhá žena se chystala ke svatbě s někým jiným a její otec muže z Anglie příkře odmítl. Mladý voják poté zpanikařil, „naslepo“ zkusil požádat o pomoc několik místních lidí, a když byl všude odmítnut, sám se dobrovolně přihlásil protektorátní policii, která ho předala gestapu. Nastoupil dráhu konfidenta, za niž ho po válce čekala poprava.
Starší Arnošt Mikš měl pevnější povahu, vzor v nezdolném veliteli Pechalovi a aspoň pro první chvíli také trochu víc štěstí než Gerik. Po rozpadu skupiny zamířil do Tábora, kde coby četnický strážmistr sloužil jeho bratr František. Tam našel dočasný úkryt a později si zde s pomocí četnických strážmistrů Josefa Charváta a Antonína Pecha a notáře Oldřicha Drexlera obstaral nové falešné doklady (jeho původní falešná legitimace totiž situovala jeho bydliště do Brna a pražské ústředí gestapa vydalo po Pechalově prozrazení rozkaz podrobovat všechny osoby s průkazy vydanými v Brně zostřené kontrole, o čemž se táborští četníci samozřejmě dozvěděli).
Z Tábora se Mikš přesunul po týdnu na Berounsko a o něco později se sešel v Praze s velitelem dalšího výsadku Bioscop Bohuslavem Koubou. Ten ho pověřil vyzvednutím vysílačky, kterou Bioscop ukryl po doskoku na Křivoklátsku v oranici nedaleko usedlosti Požáry. Mikš se pro vysílačku koncem dubna 1942 v doprovodu odbojáře Josefa Kusého opravdu vypravil, jenže gestapo bylo opět rychlejší. Zorané pole se totiž krátce předtím vláčelo a potah o vysílačku zachytil. Gestapo se o ní proto dozvědělo a nechalo místo hlídat českými četníky.
Parašutista, zaskočený po setmění četnickou dvojící, se odmítl vzdát a začal střílet – možná chtěl také krýt svého spolubojovníka, který šel s ním. V nastalé přestřelce jednoho četníka zastřelil a druhého vážně zranil, sám byl ale zasažen a když zjistil, že už nemůže z místa uprchnout, spáchal sebevraždu. Od té chvíle zbyl Pechal z výsadku Zinc jako jediný. Z celé trojice byl ale právě on ten nejtvrdší. A rozhodně se odmítal vzdát.
V osidlech
V té době už byl beznadějně sám. Ve stejný den, kdy se Gerik přihlásil na pražském policejním ředitelství (bylo to 4. dubna 1942), byla totiž pozatýkána celá Pechalova rodina. Oldřich ještě dokázal zmizet z Vřesovic, kde začaly rozsáhlé pátrácí akce, jinak byl ale v kritické situaci.
Ta se bohužel ještě zhoršila, když se mu konečně podařilo kontaktovat místní odbojovou síť. Nevěděl totiž, že tu už předtím infiltrovali konfidenti gestapa: Viktor Ryšánek a Karel Paprskář. Oba Češi, původně skutečně členové brněnské odbojové organizace Obrana národa. Po svém odhalení se však rozhodli zachránit si krk tím, že nabídli gestapu své služby a začali pracovat jako agenti-provokatéři. Uštvaný velitel výsadku Zinc měl být jejich největší úlovek. V době, kdy Kubiš s Gabčíkem vyřídili v libeňské zatáčce Heydricha, byl už Pechal pod jejich kontrolou a gestapo doufalo, že se přes něj dostane na další výsadkáře.
Kontakt s Pechalem navázal jako první drobnější Ryšánek, ale parašutista byl opatrný. Něco se mu na Ryšánkovi oprávněně nezdálo. Konfident mu proto nabídl, že ho seznámí s významnou osobností odboje, „generálem F“, neboli československým generálem a bývalým legionářem Fassatim. Toho však hrál Paprskář, skutečný Fassati neměl s věcí nic společného.
Pechal na seznámení přistoupil a oba muži ho pod taktovkou gestapa přestěhovali do chaty gestapáka Friedricha Jahna na Kníničské přehradě. Chata měla představovat konspirační úkryt, odkud měl Pechal prostřednictvím „odbojové vysílačky“, kterou mu konfidenti slíbili dodat, navázat spojení s Anglií. Podezíravý parašutista to ale odmítl: „V Londýně by si mohli myslet, že jsem byl dopaden a mluvím pod nátlakem, když jsem se tak dlouho neozval.“
Tím rozhodl o svém osudu. Gestapo doufalo, že ho bude moci využít ke špinavé zpravodajské hře, kdy bude československým zpravodajcům jeho prostřednictvím dodávat patřičně upravené falešné informace a naopak z Londýna dostávat ty pravé. To jim ale obezřetný voják svou neústupností překazil. Gestapo se ho proto rozhodlo zatknout, jenže ani to nebylo tak jednoduché. Pechal byl kus chlapa a neustále byl ozbrojen dvěma pistolemi, které nedával z ruky.
Do hry se tak zapojili další aktéři, brněnští gestapáci Karl Franz Prudky, vystupující jako odbojář doktor Brázda, a Wolfgang Dyck, hrající odbojáře poručíka Karla. Ti přišli do chaty 2. června 1942 na zdánlivě konspirační schůzku, ve skutečnosti však s plánem, jak mlčenlivého velitele paravýsadku odzbrojit: požádali ho, zda by jim své proslavené pistole neukázal, a když Pechal s pokrčením ramen položil obě před sebe na stůl a nechal u nich ruce, ukázali mu, že mají taky dvě: „Co kdybychom si je na památku vyměnili? Jednou bude na co vzpomínat!“
Podstatou plánu bylo to, že gestapácké pistole měly slepé náboje plněné pískem. Ale přemýšlivý Pechal se ani tehdy nedal ošálit. Okamžitě své zbraně stáhl ze stolu a ukryl v kapsách. Voják se svou zbraní nehandluje.
Rvačka o život
Nezbývalo než čekat, kdy Pechal konečně vyndá ruce z kapes. „Hostitel Karel rozdal šálky, nalévá. Podle toho, jak se generálovi Fassatimu třese ruka, když sahá po své porci, by se zdálo, že i pro tak vysoko postavenou osobnost je dnes káva vzácným a těžko dosažitelným požitkem,“ popisuje tyto dramatické okamžiky Jaroslav Andrejs.
„Pak poručík nalévá doktorovi. Po něm parašutistovi… Levá ruka uchopí šálek, pravá nabírá lžičkou cukr, míchá. Tak jako vždycky. Ani Pechal se tomu nevyhne. Konečně musel vytáhnout ty ruce z kapes!“
Na tuto chvíli Dyck, který se dostal nenápadně za Pechalova záda, čekal. V okamžiku, kdy měl parašutista zaměstnány ruce šálkem, ho vší silou přetáhl obuškem přes temeno hlavy. Paprskář s Prudkym vzápětí skočili zpola omráčenému Pechalovi po rukách, sevřeli je a shodili parašutistu na zem. Jenže ten velice rychle pochopil, o co jde, a jako šelma chycená do pasti se začal téměř neskutečně rvát.
I když mu nasadili pouta (šlo o německá ocelová pouta systému Schwarz), rozzuřený parašutista je dokázal zlomit. Vzápětí začal gestapáky vztekle mlátit. Dycka dostal pod sebe a řezal do něj tak, až mu nadělal několik zlomenin.
„Zabiják od moravského Petrova znovu žízní po krvi. Ne už aby se osvobodil. Na to je pozdě, ale aby se pomstil nejhoršímu nepříteli - gestapu. Přeraženou lopatku, poničenou páteř a zlomenou nohu si tzv. poručík Karel odnese jako památku na parašutistu, který se málem nechal zlákat k prozrazení tajemství,“ líčí tuto rvačku v knize Smrt Boha smrti Andrejs.
Vyděšený Paprskář se vyřítil z chaty a svolával posily ukryté v okolí: „Je zle! Už je zle!“
Do chaty tak vběhlo dalších sedm gestapáků, v té chvíli už jich bylo na Pechala devět. Znovu ho spoutali, jenže nezdolný voják dokázal i dvoje další pouta zohýbat a zničit (gestapo to záhy poté vedlo ke vznesení oficiální žádosti, aby se pouta systému Schwarz přestala používat). I když už ležel na zemi, pořád se rval. Museli ho zmlátit do bezvědomí, aby ho nakonec celého zkrvaveného dostali na nosítkách do auta.
Nikdy nepromluvil
Skončil v neblaze proslulých brněnských Kounicových kolejích, kde ho gestapáci jako mimořádně nebezpečného a vzpurného připoutali ve svěrací kazajce k posteli. „Mučili a týrali ho několik týdnů. Oldřich Pechal mlčel. Neprozradil jediné jméno. Nepromluvil ani poté, co mu přivedli ukázat jeho rodinu. Všichni jeho blízcí byli popraveni. A přesto ho nedokázali zlomit,“ uvádějí o něm historici Jindřich Marek a Hana Benešová na stránkách Ministerstva obrany ČR.
Dne 30. června 1942 byl nadporučík Oldřich Pechal odsouzen k trestu smrti, načež jej převezli do koncentračního tábora Mauthausen. Ačkoli žádal, aby byl jako důstojník zastřelen, nacistická moc mu tuto čest nedopřála. Dne 22. září 1942 ho oběsili.
Pamětní žulová deska v obci Osvětimany věnovaná památce československého důstojníka (poručíka) Oldřicha Pechala (1913-1942) - velitele výsadkové operace Zinc. Deska byla slavnostně odhalena v parku v jeho rodné obci v květnu 2013
„Často se říká, že neexistují čítankoví hrdinové, že každý člověk přece musí mít své chyby a slabosti. O Oldřichu Pechalovi je však možné s jistotou a obdivem říci, že byl opravdový hrdina. Osud mu na tomto světě vymezil pouhých 29 let, 4 měsíce a 10 dní, ale on svůj život zcela naplnil. Jen trochu se mu podobat by od každého vyžadovalo velkou odvahu, nesmírnou obětavost a ryzí vlastenectví," uvedl před časem při vzpomínkovém aktu v Osvětimanech ředitel Vojenského historického ústavu plukovník Aleš Knížek. Spolu se starostou Osvětiman tam odhalil statečnému, ale nešťastnému vojákovi pamětní desku.
25
Tipy na víkend
Kafe
Dům a zahrada
Kondice
iReceptář
Celebrity
TN.cz
