Před 20 lety jste vydal povídky o manželství a sexu, teď Povídky o nelásce. Je to přirozený vývoj?
Pro nás dvakrát rozvedené asi ano. Jinak je to náhoda. Cesty inspirace jsou nevyzpytatelné a každý autor to má jinak. Já samozřejmě vycházím z vlastních zážitků, protože beru autobiografičnost jako přirozený zdroj inspirace. Ale jsou v tom i historky kamarádů a zcela fiktivní příběhy. Tvrdit, že to je pravda o mém životě, je nesmysl.

Píšete jinak než před dvaceti lety? Změnil se váš styl práce?
Určitě píšu i jinak než před šesti sedmi lety, kdy mi praskla aorta. Píšu pomaleji a logicky mě ta prožitá hrůza změnila. Snad ale v něčem i k lepšímu. Donchuanské povídky o lásce bych dneska nenapsal, protože žiju jinak.

Po muži se chce, aby finančně zajistil rodinu. Pak se ale ukáže, že jenom peníze ke štěstí a spokojenému vztahu nestačí. Smířil jste se s touto skutečností, kterou jste mimo jiné popsal i v povídce Paštikáři po dvaceti letech?
Že peníze nejsou všechno, to víme dávno — a jsem s tím jaksi smířen. Ale s čím jsem se nesmířil, je, jak snadno někdy láska skončí. Nerad o tom mluvím právě v souvislosti s penězi, ale bohužel tu tahle souvislost je.

V knížce jsou také dvě povídky inspirované kuriózními novinovými články. Jak často vás něco v novinách zaujme?
Často ne, když nepočítám fejetony, které jsem teď psal celý rok. Mimochodem, vyjdou už brzy knižně. Ty jsem opravdu občas vykrádal z novin. Slovo vykrádal nechť je bráno s rezervou. Prostě jsem v novinách hledal inspiraci. Když má člověk napsat za rok 52 fejetonů, musí nápady někde brát, a ne vždycky mu nápad přinese každodenní život. Takže když se  fejtonista dočte o tom, že exministr dopravy Aleš Řebíček je dle vlastních slov „připraven předstoupit před Boha, nebo když si přečte názory některých amerických feministek nebo českých feministů, tak je fejeton na světě hned. To se pak píše velmi snadno.

Máte částečný invalidní důchod. Jaké jsou pocity, částečně invalidního důchodce?
Nijak zvlášť jsem o tuhle spornou výhodu nestál, ale bylo mi odborníky řečeno, že moje mizerné paměťové testy, neschopnost soustředění a prostorová dezorientace, jakož i množství psychofarmak, která dodnes beru, vytvářejí nárok na získání částečného invalidního důchodu a že bych si o něj měl požádat. Ještě musím dodat, že v době, kdy jsem o něj žádal, jsem k tomu měl i finanční důvody, protože jsem byl v těžké životní krizi: neměl jsem mimo jiné splacenou hypotéku a po odchodu manželky i zcela prázdné účty… Ona trapná scéna klienta plačícího v bance není v mém případě
bohužel fiktivní a opravdu nerad na tohle období vzpomínám. To, že se i racionální, v životě do té doby úspěšný padesátiletý chlap může takhle sesypat, mimochodem dokazuje, že deprese je vážná nemoc.

Spisovatel a publicista Michal Viewegh
- narodil se 31. března 1962 v Praze v rodině právničky a chemika, později starosty Sázavy - nedokončil studium ekonomie na VŠE, ale vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
- poté krátce učil na základní škole v Praze 5 – Zbraslavi, ale už v roce 1993 učitelské povolání opustil
- byl dva roky redaktorem v nakladatelství Český spisovatel, pak se stal spisovatelem z povolání
- v roce 1993 mu byla udělena prestižní Cena Jiřího Ortena za autobiografický román Báječná léta pod psa a v roce 2005 čtenářská cena Magnesia Litera za knihu Vybíjená
- napsal například knihy Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Román pro ženy (2001), Román pro muže (2008), Biomanželka (2010), Biomanžel (2015), Muž a žena (2018) a letos Povídky o nelásce.

Máte sklony k sebelítosti?
Ode dna jsem se už odrazil, ale v sebelítosti skutečně bývám dost dobrý. Jak je všeobecně známo, je třeba se občas pořádně politovat, protože nikdo jiný to za nás neudělá… A taky ne každý má někoho, kdo by ho politovat mohl… Moje současná partnerka ovšem pracuje v Sázavě pro pečovatelskou službu, takže má soucit a empatii v popisu práce. Nicméně ani ona stejně nikdy úplně nepochopí, jaké to je – žít bez paměti. Kdo to nezažil, pochopit to nemůže. Lidi si to jenom představují a říkají si: „No, to je blbý, ale kdyby člověk neměl nohy, tak je to horší. Já si tím nejsem jistý, i když se asi malinko rouhám. Nepatrně se to posunulo k lepšímu, ale ty začátky, kdy jsem měl každé ráno úplně vygumovanou paměť, nevěděl jsem, co jsem dělal včera, co mám dělat dnes, co jsem komu slíbil, měl udělat a neudělal, byly kruté. Moje prostorová orientace a krátkodobá paměť se bohužel vůbec nelepší.

Měl jste pocit, že vám život ublížil?
Jasně že měl! Považoval jsem to za hnusnou křivdu! Byly to ode mne směšné myšlenkové konstrukce, vlastně domýšlivé. Řeknu po pravdě, jak to bylo. Říkal jsem si třeba: tak já tady pomáhám organizaci Celé Česko čte dětem, zvu opakovaně oba bráchy do Itálie na hory, s UNICEF se smažím v horkém pekle Sierra Leone, pracuju pro děti z děcáků v Dejme dětem šanci a poskytuju drobné peněžní dary neziskovkám a tak dále - čili kromě jistých drobných hříchů z minulosti mám snad na kontě i nějaké ty dobré skutky, takže kdyby nám tam nahoře někdo opravdu sčítal pro a proti, tak nevěřím, že by mi to vyšlo na prasklou aortu! Tohle prostě beru od osudu jako křivdu. Kdybych věřil v Boha, musel bych si myslet, že je opravdu nespravedlivý — nebo že je to dokonce cynický sadista.

Ublížil jste někomu vy?
Možná jsem si nějaký trest za hříchy z mého hedonistického období zasloužil, ale že by měl být až takhle radikální, to si vážně nemyslím. Už jsem to párkrát říkal, ale ano, jsem tak trochu malý Mozart, který říká: „Zahraju vám, ale řekněte mi, že mě máte rádi. Potřeba pozitivní odezvy od okolí ve mně je a nebudu ji popírat. Mám to v sobě. Ale snad to není tak špatná vlastnost.

Jak často se vídáte s dcerami Sárou a Bárou?
Vídáme se každý druhý víkend a zhruba polovinu všech prázdnin. Chtěl bych je mít víc, ale bydlí daleko a do školy chodí v Praze – a hlavně to je takhle po rozvodu dáno. Snad by mi i ony dvě potvrdily, že náš vztah se rozvodem nepokazil. Možná je to dokonce naopak, kdybych je měl doma 24 hodin denně, sedm dní v týdnu, tak budu ten protivný otec - páprda, který je pořád k něčemu nutí a za něco peskuje. Já je ale mám jenom jednou za 14 dní na víkend, takže samozřejmě vím, že je nemůžu kritizovat za to, že si neuklidily pokoj.

Potatila se některá z vašich dcer a píše?
To zatím moc ne, nicméně všechny tři (Michal Viewegh má ještě z prvního manželství dceru Michaelu — pozn. aut.) jsou velmi kreativní. Jsou to chytré a vtipné holky. V tomto ohledu jsem osudu vděčný. Opravdu nemám ambice takového toho otce, který hrál kdysi ve fotbale jenom okresní přebor, a teď chce, aby jeho syn byl prvoligový fotbalista. Své „kariérní sny jsem si dokázal splnit sám a jaksi nepotřebuju, aby je za mě plnily mé děti. Budu maximálně spokojený, když budou v životě aspoň trochu šťastné — a jestli to štěstí vzejde z práce v hezké oblíbené kavárně na malém městě, nebo třeba z provázení českých turistů ve Španělsku, to už je jedno. Pro mne je základním kritériem, aby se ve svých snech nezklamaly. Mně se to povedlo. Třicet let jsem na volné noze a nemám žádného protivného šéfa, který by mi zasahoval do života. Moje práce mě z 90 procent baví. Těch deset procent navíc není vlastní psaní, ale různé e-maily, povinné schůzky a akce. Kdo může říct, že ho práce z 90 procent baví?

Jaký vztah máte k maminkám svých dcer, ke svým bývalým manželkám?
Pokud jde o první manželku, tam už všechny spory dávno vyšuměly. Je to na mrtvém, leč přijatelném bodě. Sice se prakticky nevídáme, nicméně třeba na Míšině svatbě a při podobných příležitostech jsme schopni se potkat a normálně spolu mluvit. Byli jsme spolu jednou i na kafi . V případě druhé manželky, která ode mě odešla teprve před pár lety, je to — alespoň z mé strany - na bodu arktického mrazu. Ona by už možná byla schopná nějakého smíření, ale já si prostě myslím, že si ho ještě nezaslouží. (smích)

Momentálně žijete s přítelkyní. Nebude to inspirace na druhý díl povídek o manželství a sexu?
Asi bych měl připustit, že sexu je v mém životě jaksi trochu méně než před patnácti lety… Manželství také neplánuju, takže ta kniha se bude jmenovat jinak. Ale zase aby to nevyznělo hnusně vůči současné přítelkyni Monice: napsal jsem třeba i povídku PES, což je zkratka pro pečovatelskou službu, kterou Monika v Sázavě provozuje – rozváží seniorům obědy a dělá jim i zdravotní asistenci, takže já často nejapně žertuju, že jsem její nejmladší sázavský důchodce. Takhle vlastně náš vztah vznikl: začala mi vozit obědy a uklízet. A protože jsem nechtěl být ten drsný zákazník, který jen řekne, kde má co vyluxovat a vytřít, vždycky jsem jí aspoň uvařil kafe. Pak už jsem nosil koláčky a otvíral vína, začali jsme si povídat – a tak nějak přirozeně jsme se sblížili. Teď už ale zase nevím, na jakou otázku vlastně odpovídám…

O čem bude vaše další kniha?
Nejprve to budou již zmíněné fejetony, ale už píšu humoristický román. Pracovní název je Důchodce na fesťáku. Chlap mého věku s manželkou, její rozvedenou kamarádkou a její kamarádkou vdovou vyrazí na rockový festival. Takže tam jedou dvě ženy bez partnerů, což je pro ten příběh důležité. Zmíněné dvě ženy začnou na fesťáku trochu řádit a čtyřicetiletá manželka onoho důchodce se taky nedrží nijak zpátky… Ten důchodce je v nadsázce takové moje sebeironické alter ego. Povinností humoristy je obětovat vlastní pověst na oltář humoru, takže si samozřejmě dělám legraci hlavně sám ze sebe: ze své občasné žárlivosti nebo svého pedantství… Třeba v tom, že můj hrdina jako správný chlap musí mít s sebou na festival hlavně mapu, holínky, stan s impregnací a na noc čelovku, zatímco ženské postavy řeší spíš aktuální vzájemné vztahy, módní oblečení a nesmývatelné rtěnky… Můžete hádat, co kdo bude nakonec potřebovat víc…