Sonderkommando neboli česky "zvláštní oddíl" byl název užívaný pro komando židovských vězňů, donucených v nacistických vyhlazovacích táborech pracovat v plynových komorách a spalovat mrtvoly zavražděných vězňů. Jejich povinností bylo přejímat lidi z transportů do plynových komor, zařídit jejich vysvlečení, oholení a odvedení do plynové komory. Po zavraždění vězňů museli vytahovat jejich těla z plynových komor a dopravovat je do krematorií, kde byla spálena těla (mimo jiné předtím museli mrtvým vytrhat případné zlaté zuby). Následně roztřídili na hromady jejich šaty, boty i majetek.

Členy Sonderkommanda nacisté postupně zabíjeli, aby se zprávy o jejich válečných zločinech nedostaly dál. Nové pak vybírali mezi muži z došlých transportů, jejichž osazenstvo jinak putovalo do plynu, takže vězni byli nezřídka nuceni likvidovat i těla vlastních rodinných příslušníků.

Pomoci měly výbušniny

Koncem června 1944 se mezi členy Sonderkommanda dostalo i 19 sovětských válečných zajatců z koncentračního tábora Majdanek, kteří začali podněcovat ostatní ke vzpouře.

Vedoucími osobnostmi chystaného povstání se stali židovští vězni Jozef Deresinski, Zalman Gradowski, Jankiel Handelsman, Ajzyk Kalniak, Lajb Langfus, Zalman Lewental, Lajb Panusz a Jozef Warszawski, jehož skutečné jméno bylo Jozef Dorebus. Ti navázali kontakt s několika židovskými dívkami, které pracovaly v muniční továrně Weichsel – Union Metallwerke, fungující v sousedství hlavního tábora Osvětim, a začali do tábora pašovat výbušniny pod falešným dnem jídelních šálků.

"Stál jsem zrovna vedle svého kamaráda, když mi řekl, že esesáci provádějí prohlídku a on má výbušniny u sebe zabalené v cigaretách, že už je nestihl ukrýt v šálku. Moc dobře jsem věděl, že jestli je najdou, nejenže nás za to pozabíjejí, ale především to ohrozí celou podzemní organizaci Osvětimi. Při prohlídce esesáci ucítili, jak se chvěju, a prohledali mě zvlášť důkladně. Když nic nenašli, pustili nás. Kamaráda prostě přeskočili. Měl jsem z toho hroznou radost – mysleli si, že výbušniny pašuju já a ne on," popsal později pro Holocaust Research Project jednu z těchto ožehavých situací někdejší člen Sonderkommanda Izrael Gutman.

Vzpoura vypukla bezprostředně poté, co vůdci podzemního ozbrojeného hnutí v Osvětimi Sonderkommando varovali, že se ho esesáci chystají zlikvidovat. Jeden z kápů Sonderkommanda dostal onoho osudného rána 7. října 1944 rozkaz, aby sestavil seznamy pro „evakuaci“ 300 mužů z celkového počtu 874. Vězni se měli týž den seřadit před krematoriem IV. Před polednem začal esesák Busch vyvolávat jména ze seznamu. Vybraní vězni se museli zařadit na opačnou stranu nástupního placu, ostatní se měli vrátit k "práci". K tomu už ale nedošlo.

Odpor jim dal naději, ale ne svobodu

Jako první zaútočil Chaim Neuhof, který srazil Busche, vzápětí se k němu přidali další vězni. "Prokázali nesmírnou odvahu. Po výkřiku se vrhli na stráže s kladivy a sekerami, bez okolků do nich prali kameny, některé zranili, zbytek zbili," popsal útok členů Sonderkommanda na stráže SS vězeň Salmen Lewental.

S pomocí propašovaných výbušnin vyhodili vězni do vzduchu jedno z krematorií, které začalo hořet. Dva esesáky hodili vězni do ohně, třetího ubili k smrti. Vzniklý zmatek pak využili k prostříhání ostnatého drátu, po jehož překonání se část vězňů dostala do nedalekého lesa.

Uprchlíci se však naneštěstí špatně zorientovali a místo aby zamířili na severovýchod podél řeky Visly, stočili se jihozápadně směrem k pobočnému táboru Osvětimi v Rajsku. Tam jim vstoupili do cesty další esesáci, před nimiž se členové Sonderkommanda pokusili najít útočiště v jedné stodole. Esesáci ji ale zapálili a ty, kteří se pokusili z hořící stavby uniknout, postříleli.

V táboře mezitím esesáci za pomoci nákladních aut obklíčili celou vzbouřenou oblast. Většinu uprchlíků nemilosrdně postříleli kolomety. Zemřelo kolem 250 vězňů, včetně vůdců povstání.