Aby zachránil své děti před deportací, raději si vzal život

Ludwig Strassmann byl židovského původu a pocházel z Vizovic. Do Šumperku přišel ve svých osmnácti letech s rodiči a sourozenci Moritzem a Mathildou. V roce 1899 se oženil s Agnes Marstallingerovou a konvertoval ke katolické víře.

Pracoval v pivovaru v Hanušovicích, kde se ze závodního kontrolora vypracoval přes mistra až na technického ředitele. V pivovaru zavedl mnoho novinek – petrolejové lampy nahradil elektřinou a zasloužil se o postavení nového varného domu s linkami na mytí lahví a sudů. Za dobu jeho působení se výroba piva zvedla téměř na dvojnásobek. Do penze odešel na počátku třicátých let minulého století a přesídlil do Šumperku.

Když jeho syn Valter v roce 1929 promoval na právníka, poprvé se otevřela otázka jeho původu. „Mnohem vážnější situace však nastala v roce 1944, když do transportů začali být častěji zařazováni i takzvaní míšenci, tedy děti ze smíšených manželství. Tato informace měla pro rodinu fatální následky," říká Zdeňka Míčová ze společnosti Respekt a tolerance, která mapuje osudy židovských obyvatel našeho regionu.

V roce 1944 na druhý svátek vánoční odpoledne se tehdy dvaasedmdesátiletý uznávaný pán vydal z dnešní Lautnerovy ulice na procházku na oblíbené místo, kterým byla Tulinka. Zpravidla sem chodil se ženou. Tentokrát šel sám. Domů se už nikdy nevrátil.

„Jak dlouho tam asi seděl na lavičce a jaké myšlenky jej zaměstnávaly, to už se asi nikdy nedozvíme. Zřejmě však převažovaly starosti o život jeho dětí. Přestože Ludwig Strassmann po svatbě s křesťankou konvertoval, hrozilo mu i jeho dětem podobné nebezpečí jako Židům samotným," připomíná Zdeňka Míčová.

Ludwig Strassman se obával o jejich životy tak, že si na místě podřezal žíly a vykrvácel. Nenašel žádné jiné východisko, jak ochránit své nejbližší před pronásledováním a případnou deportací.

Mrtvému nebylo povoleno místo odpočinku na městském hřbitově. V nejužším rodinném kruhu byl tedy pohřben za účasti katolického kněze na židovském hřbitově bez náhrobku.

Smutný osud však potkal také jeho ženu Agnes. „Po válce sice z jejího domu odešel říšský finanční úředník, který se zde po nástupu nacismu zabydlel, zároveň ji však nový majitel, který si dům zabral po Němcích, vykázal. Agnes se ujal její soused, který jí poskytl malou komůrku pod střechou a nechal ji zde bydlet až do vystěhování. Jedni jí vzali manžela a druzí bydlení i právo na slušný život," přiblížila těžký osud rodiny Zdeňka Míčová.

Tímto tragickým činem se však Ludwigu Strassmannovi skutečně podařilo své děti zachránit. Dcera Hildegard se provdala za primáře Simona a žila šťastně až do roku 1971, kdy zemřela v německém Garmisch - Partenkirchenu.

Syn Valtr sice za nacismu nedostal pevné pracovní místo, pracoval jako poradce u známých průmyslníků na severu Čech, ale přežil. Po válce vstoupil do služby bavorské státní kanceláře zřízené pro lidi, kteří utekli anebo byli odsunuti. Vypracoval mimo jiné komentáře k zákonům pro pomoc odsunutým. V roce 1967 šel jako ministerský rada do penze a zemřel v roce 1984.

O náhrobek a tedy i trvalou vzpomínku na tento smutný osud se postaral o mnoho let později amatérský historik Gerhard Wanitschek ve spolupráci s Drahomírem Poláchem, Igorem Kroupou a studenty SOŠ památkové péče v Šumperku. Zrealizovali tak myšlenku uctít památku Ludwiga Strassmanna kamenem vysokým 72 centimetry - tolik měl v době úmrtí let. Vrchní hrana kamenu je ulomena stejně násilně, jako byl ulomen jeho život.

Tento příběh je jedním z patnácti, které jsou součástí katalogu, jenž sestavila společnost Respekt a tolerance. Pojmenovala jej Ti, kterým bylo vráceno jméno, nebudou zapomenuti. Nyní se s pohnutými osudy jeho protagonistů mohou při putovní výstavě seznámit školáci v celém kraji.