„Kolegové věděli, že ráda jezdím na kole, tak se domluvili a koupili mi nové horské kolo. Z další sbírky nám koupili ledničku. A šaty, co mám na sobě, mi dala kamarádka. Koupila si je na dovolenou,“ popisovala svou situaci Milada Vránová měsíc po povodni. Tam, kde si Vránovi v době, kdy se narodila jejich dcera Lucie, postavili dům a dvacet let jej zařizovali, byl najednou jen lán kamení a písku. Ten tvořil jejich adresu. Pět zařízených pokojů, sklep i půda plné věcí, auto s garáží, stodola. To vše odplulo směr Polsko. Řeka nenechala na místě nic. Rodinu tak ušetřila pohledu na trosky. Takové nebezpečí přitom Vránovi vůbec nečekali.

„Noc na 8. července 1997 jsem trávila u kamarádky, protože voda začala ukrajovat zahrádku. Manžela o půlnoci odvedli z domu hasiči, ve čtyři ráno už jsme viděli dům zhroucený, odpoledne zmizel úplně,“ vypráví Milada Vránová. „Byl to neuvěřitelný pocit. Nejhorší pro mě byla ztráta rodinných fotografií a knih, ty si člověk na rozdíl od nábytku nemůže znovu koupit. Dcera přišla o všechny stopy dětství.“

Z domu zachránila Milada Vránová kromě dokladů jen staré tenisky. „Ty nové jsem tam nechala. Když jsme odcházeli a ta hnusná zelená řeka hučela za domem, nebyla jsem schopná rozhodnout se, co vzít. Nakonec jsem nevzala nic. Slyšela jsem, že jiní lidé zachraňovali úplné hlouposti.“
Po povodni žila rodina Vránových se psem v jedné místnosti ubytovny, kde se nedalo ani prát, ani vařit. Uvažovali o nové stavbě, ale ve svém věku přes padesát let měli obavu z půjčky. Nakonec se odstěhovali do Prahy.

„Se ztrátou domova jsem se rozumově vyrovnala, ale uvnitř to bude trvat ještě hodně dlouho,“ řekla Milada Vránová, když ještě žila s rodinou na ubytovně. Shrnula tak pocity mnoha lidí, kteří byli v podobné situaci. „Pořád se mi stává, že se leknu, když spatřím tu prázdnotu, protože paměť stále nabízí úplně jiný pohled. Když ale mám chuť si stýskat, vždycky si vzpomenu na lidi, kteří dramaticky zachraňovali své životy nebo o ně přišli. Nám se nic nestalo. Dům počkal, až v pořádku odejdeme. Udělala jsem dobrou životní zkušenost – už nikdy nebudu shromažďovat věci. Člověk vystačí s málem,“ uzavírá Milada Vránová.