K jubileu jí přišli poblahopřát zástupci města okresní správy sociálního zabezpečení. Vedle květin a dárkového balíčku dostala oslavenkyně také nový, o dva tisíce korun vyšší důchodový výměr.
„Škoda, že to nepřišlo trochu dřív, dnes už si ty peníze moc neužiju,“ řekla s úsměvem i povzdechem zároveň Aloisie Heděncová.
Oslavenkyně žila celý život v Hosticích u Rudy nad Moravou. Rodnou vesnici opustila jen v mládí, kdy jako patnáctiletá odešla do služby. Pracovala jako pomocnice v nejrůznějších rodinách v Bludově, Šumperku i v Sobotíně. Několikrát byla těžce nemocná, ale vždy se dokázala vrátit do života.
Tvrdě pracovala celý život
Hned po válce, když jí bylo pětadvacet let, se vdala. Brzy přišla na svět dcera Jaroslava a o čtyři roky později syn Zdeněk. Aloisie Heděncová celý život tvrdě pracovala.
„Už jako děti jsme se sourozenci chodili do lesa na šišky a klestí, abychom měli doma čím topit. Později, to jsem už byla vdaná, jsem nastoupila do Olšanských papíren, kde jsem pracovala až do roku 1989. No a v důchodu jsem se starala o zahrádku a domácí zvířata,“ vypráví paní Aloisie.
Ještě v čtyřiadevadesáti se starala o slepice
O domácnost se dokázala postarat až do svých čtyřiadevadesáti let. Sama si vařila a obstarala slepice. Před šesti lety si zlomila ruku, po rekonvalescenci již potřebovala pomoc, a tak se přestěhovala k dceři do Šumperku. Je již třináct let vdovou, radost jí dělají čtyři vnoučátka a dvě pravnoučátka.
Stoletá jubilantka přiznala, že nyní neužívá pravidelně ani jeden prášek a jediné, co ji sužuje, je ztráta rovnováhy. Kvůli tomu se bojí sama bez pomoci chodit. Ráda čte romány a časopisy.
„Jsem tady tak dlouho, že se mi zdá, že do tohoto světa už nepasuju. Hodně věcí se změnilo a kdybych si dnes mohla vybrat, určitě bych si už nekupovala televizi. Není tam nic, na co by se dalo dívat. O to víc bych se věnovala knížkám, mám moc ráda například Karla Havlíčka Borovského,“ uzavírá paní Aloisie.
