Mrazy, které sevřely v posledních dnech Jesenicko, ženou do tepla i ty otrlé bezdomovce, kteří v minulosti spoléhali sami na sebe.

Ve středu ráno klesla rtuť teploměru na dvacet stupňů pod nulou a bezdomovci z ulice hledali úkryt. Oblíbeným místem lidí bez domova je autobusové nádraží. U láhve piva nebo s levným vínem v tašce dokážou v bufetu nebo v čekárně strávit hodiny. Pak mění místo, aby je odtud nevykázali strážníci.

Ti, kteří se nebrání vydat za nocleh v Azylovém domě Boétheia v Jeseníku dvacet korun, se alespoň vyspali v teple. Obyvatele azylového domu stojí měsíční pobyt dva tisíce tři sta korun.

„Máme plno, jak v noclehárně, tak v ubytovně. Včera jsme obsadili i poslední pokoj pro matky s dětmi, kam přišla žena z Javornicka se dvěma dětmi,“ řekl ředitel jesenického azylového domu Jan Zaoral.

O zaplnění lůžek se starají i muži zákona. „Teď nám přivážejí lidi i policisté, aby venku nezmrzli, a to nejen bezdomovce, ale i opilce. Neví, co s nimi, protože v regionu není protialkoholní záchytná stanice. U nás vystřízlivějí, umyjí se a jdou domů,“ vysvětlil Zaoral.

Za teplo v azylovém domě jsou vděčny desítky lidí. „Šest let jsem spala s manželem venku ve stanu. Přišla jsem o všechny děti. Ubytovnu už beru jako domov,“ prozradila Dorota Džugová, matka osmi dětí.

Druhým rokem je Boétheia domovem i pro devětačtyřicetiletého Pavla Čížeckého. Svět se mu změnil po smrti maminky. Sourozenci prodali jejich rodný dům, a i když dostal podíl, na koupi bytu to nestačilo. Cesta na dno šla rychle.

„Začal jsem marodit. Mám něco s cévami. Chodím o hůlce, zjistili mi epilepsii a už jsem nesehnal práci. Venku ve spacáku jsem vydržel půl roku. Kamarádi mě naštěstí dovedli sem,“ zavzpomínal Čížecký.

Jesenický azylový dům byl z osmdesáti procent plný už před Vánocemi, což zaměstnanci už několik let nepamatují. Podle Zaorala se na tomto stavu podepisuje hodně věcí. „Na vině jsou rodinné i finanční problémy. Vrací se lidé z léčeben, z výkonu trestu. Nemají kde bydlet,“ řekl ředitel.
Naplněná je při silných mrazech každý večer noclehárna při azylovém domě ve Vikýřovické ulici v Šumperku. Někteří nocležníci dokonce musejí vzít zavděk pouhou židlí, na které přečkají noc ve vytopené místnosti.

„Poslední dny zde máme plno, ale většinou se jedná o klientelu, která k nám chodí opakovaně. Nechceme nikoho odmítat, takže pokud jsou již lůžka obsazena, přistavíme židle. V tomto případě klientům nic neúčtujeme,“ sdělil vedoucí azylového domu David Jirsák.

Za přespání na lůžku příchozí zaplatí pětatřicet korun, v ceně je i teplá polévka, chléb a horký čaj, který je po celou noc k dispozici. Řada bezdomovců se ale do noclehárny vydává bez peněz. „V tom případě jim první tři přespání poskytneme na dluh. S těmito klienty ihned začíná pracovat sociální pracovník. Snaží se je motivovat, aby si peníze byli schopni opatřit,“ dodal Jirsák.

Pokud ovšem zájemce o nocleh dorazí na Armádu spásy počtvrté a stále argumentuje tím, že symbolickou částku za nocleh a jídlo nemá z čeho platit, má smůlu. „Byly i takové případy, že jsme klienty, kteří třikrát nezaplatili, museli odmítnout. Bohužel se ale jedná o jejich nezodpovědnost. Někteří jakoukoliv spolupráci se sociálním pracovníkem odmítají,“ konstatoval vedoucí azylového domu.

Azylový dům Armády spásy v Šumperku má kapacitu 58 míst, z čehož 26 připadá na noclehárnu. V ubytovně najdou útočiště klienti na delší dobu, podmínkou ovšem je, aby svou svízelnou situaci aktivně řešili.

Například si musejí vyřídit všechny sociální dávky, zaregistrovat se na úřadu práce a hledat zaměstnání. Naopak noclehárna funguje tak, že příchozí bezdomovci v ní přečkají pouze noc, ale ráno z ní musejí odejít.

Od loňska šumperská Armáda spásy poskytuje útočiště také ženám, které využívají služeb ubytovny i noclehárny. Muži od žen jsou ale odděleni, takže pokud by se jednalo o partnerský pár, nemohl by počítat s bydlením v jedné místnosti.

Danuše Krčová, Hana Kubová