„Fungujeme tu od 7. března. Z prvotní sbírky sbírky oblečení pro jednadvacet dětí nakonec byla dvě obrovská nákladní auta materiálu, a to jsme ještě sbírku museli o hodinu dříve ukončit,“ popisuje počátek pomoci ukrajinským uprchlíkům v Zábřehu koordinátorka dobrovolnického centra Charity Zábřeh Eva Pecháčková.

O bezmála tři měsíce později není po živelnosti ani stopa. Oblečení a obuv jsou v místnosti sloužící jako sklad pečlivě vytříděny podle druhů a velikosti.

První se ptají po práci

Centrum pomoci uprchlíkům z Ukrajiny pojmenované po svatém Ondřejovi, patronovi této východoevropské země, funguje zejména jako středisko materiální pomoci.

Kromě oblečení, bot a potravinových balíčků zde mohou uprchlíci získat i dětské kočárky nebo nábytek.

„Spodní prádlo, ponožky, to se točí pořád dokola. Dětských botiček máme naštěstí dost, z nich hodně dětí vyrůstá. Papučky také. Ty jsme dostali z Olomouce,“ ukazuje Eva Pecháčková na regály plné ženských a dětských šatů a bot.

Materiální pomoc však není tím prvním, po čem se uprchlíci z Ukrajiny ptají.

„Když k nám přijdou, nejdříve se ptají po práci. To je první věc, která je zajímá,“ říká Eva Pecháčková.

V první fázi uprchlíci poptávají jídlo, poté oblečení, lůžkoviny a následně vybavení domácnosti. Denně jich přichází okolo pěti desítek, mnozí opakovaně, když si uvědomí, že se nemají do čeho převléct nebo v čem si uvařit.

Ženich se samopalem přes rameno

Centrum se nachází na autobusovém nádraží a lidé se do něj schází opravdu z daleka: z Písařova, Mohelnice, Svojanova, Velkých Losin, ale i ze Starého Města. V širokém okolí totiž žádné takové středisko pomoci nefunguje.

U stolku, kde pracovníci Charity a dobrovolníci vydávají pomoc, se mnohdy odehrávají silné momenty.

Třeba když přijde maminka s dvoutýdenním chlapečkem, která ze své země utekla těsně po porodu.

Nebo když dveře otevře babička s jedním vnoučetem, druhé se z Ukrajiny nepodařilo dostat.

Nebo když jedné z žen právě volá rodina u Ukrajiny, že je začali bombardovat, jdou do krytu a že ji chtějí slyšet, kdyby nepřežili.

„Jsou to složité situace, které si ani neumíme představit. Sdílíme s nimi jejich různé příběhy. Viděli jsme tu svatební fotky, ženich byl voják se samopalem přes rameno. Oni se museli vzít i teď za války, on je vojenský chirurg, o život může přijít každý den, manželka je těhotná, nebylo na co čekat,“ popisuje Eva Pecháčková.

Tak strašně smutné a vyděšené lidi jsem neviděla

Zábřežští dobrovolníci bývají mnohdy první Češi, kteří mají prostor na to si s Ukrajinci popovídat. Zejména když uprchlíci přijdou opakovaně a dobrovolníci si získají jejich důvěru. Někdy u stolku sdílí příběhy smutné, jindy naopak veselé.

„Někdy tu brečíme, jindy se tu všichni smějeme. Kdo je tu první den, většinou to obrečí. Začátky byly strašně těžké. V minulosti jsme pomáhali u záplav, při různých situacích, ale tak strašně smutné a vyděšené lidi jako tady jsem neviděla. Když ale přišli za tři týdny, už se usmívali, což je obrovský pokrok,“ těší Evu Pecháčkovou.

Jednou z žen, která má v době novinářské návštěvy službu u výdejního pultu, je Lucie Habichová.

„Chtějí potraviny, pak oblečení. Teď často řešíme drogerii. Další dny potřebují třeba sim kartu, kočárek nebo autosedačky, věci na dovybavení domácností,“ říká.

Seženou těhotenskou sukni i gynekologa

S uprchlíky se dobrovolníci domlouvají, jak se dá. Nouze přitom není ani o humorné situace, zejména při použití překladače.

„Někteří umí anglicky. Základy ruštiny ovládáme a když už, máme slovníček, případně nám rukama nohama ukážou, co potřebují. Nebo mají překladač na mobilu a podle něj se domluvíme,“ líčí Lucie Habichová.To už přichází mladší žena s kočárkem.

V ruce drží modrý pas. „Starší syn půjde do adaptačního centra, potřebujeme ho vybavit,“ říká dvaatřicetiletá Elena, zatímco klučina zaplouvá do dětského koutku.

Další z žen si přišla po těhotenskou sukni, Eva Pecháčková si ji vzápětí „stahuje“ do kanceláře.

„Je to paní, která má už jedno dítě a zjistili jsme, že je těhotná. Ptala jsem se, jestli něco nepotřebuje. Nemá gynekologa. Přes občanskou poradnu jí doktora seženeme,“ vysvětluje posléze.

Podstatná většina chce pomáhat

I když od vypuknutí války na Ukrajině uběhly už více než tři měsíce, dárci do centra přichází stále.

„Už to trvá dlouho. Lidé v první chvíli dali, co mohli. Samozřejmě se všechno zdražuje, každý má své problémy. Po nikom nic obrovského nechceme. Přinesou jednu, dvě věci, jsme za to rádi. Podstatná většina lidí chce pomáhat. My máme možnost být u konečné pomoci, vidíme, že to celé smysl opravdu má. Každá maličkost, každé milé slovo. Když vidíme ta očka dětí, kterým dáme nějakou hračku, je nám jasné, že to stojí za to.“