Za Šumperk hrál Milan Gažík jako kluk hokej i fotbal, později běhal na lyžích, jezdil sajdkárkros, čtyřikrát byl mistrem republiky. Navzdory tomu, že do šedesátky mu zbývají jen dva roky, skončil vloni na českém šampionátu sajdkár na druhém místě. V soutěži byl nejstarším spolujezdcem.

„V sobotu 9. října bylo vyhlášení vítězů a v pondělí jsem šel na vyšetření do nemocnice, kde jsem se dozvěděl, že mám leukémii kostní dřeně. Dostal jsem odpověď na to, proč se už měsíc cítím tak unavený a zadýchaný. Čtyřicet let jsem nemarodil, a tak jsem potížím nevěnoval pozornost, myslel jsem, že samy přejdou,“ vypráví Milan Gažík. Netušil, že ho čeká půlrok v nemocnici a transplantace kostní dřeně, kterou absolvoval před měsícem.

Předávání Cen města mu lékař nedoporučil. Do uzavřených prostor s velkým počtem lidí nemá chodit, protože imunitu má po operaci ještě oslabenou.

Cenu si doma přidá k desítkám pohárů, které získal na nejrůznějších závodech doma i za hranicemi. Se sajdkárkrosem začal v roce 1976 jako spolujezdec.

„S Jaroslavem Zatloukalem jsme si první motorku postavili v Temenici sami na koleně a hned na prvním mistrovství jsme skončili druzí. Pak jsme dvakrát za sebou vyhráli,“ vzpomíná na začátky své úspěšné sportovní kariéry.

„Fyzicky je to velice náročný sport. Úkolem spolujezdce je vyvažování stroje. Když nemá správnou techniku, hrozí bouračka. Mně se dařilo, jen jednou jsem měl zlomené žebro,“ dodává Milan Gažík.

Díky sajdkárám se dostal do světa už v době, kdy cesty za hranice nebyly běžné. Několik let působil i jako profesionál, jezdil například za německou firmu Yamaha Witzel. V roce 1991 se vrátil domů a začal podnikat v autoopravárenství. Závody ale jezdil dál už zase jako amatér. Za třicet let byl jen jednou na klasické dovolené, jinak vždy celá dovolená padla na závody.

V roce 2008 přidal Milan Gažík do svého repertoáru ještě lyžařské maratony jako ideální zimní přípravu pro letní motokrosovou sezonu.

„Nejdřív jsme si s partou ze Ski klubu Šumperk říkali, že budeme jezdit jen po Jeseníkách, ale pak jsme se vyhecovali a začali jezdit i na závody v Rakousku, Švýcarsku nebo Německu. Mám i titul eurošampiona,“ říká sportovec. Jizerskou padesátku ujel za tři a půl hodiny.

Doufá, že se do lyžařské stopy zase vrátí, až nemoc překoná. Zatím se mu to daří, určitě díky celoživotnímu pravidelnému tréninku, nad očekávání. Doma už pomalu zase začíná s posilováním.