Roman Janas hledá jména, fotografie a osudy druhoválečných zajatců na Jesenicku osmnáct let. Šest let pracoval s kolegou Pavlem Macháčkem na nyní vydané knížce. „Materiálů jsem měl strašně moc. Ukládat to do počítačů nebo samostatně na papíry; až tu jednou nebudu, kdo se v tom vyzná? V knižní podobě tu nějaká práce zůstane a hlavně na ni může někdo za pár let navázat,“ objasňuje svou motivaci k vydání knihy.

Publikace na 260 stranách představuje mateřský zajatecký tábor v Łambinowicích u Nysy, které dnes leží v Polsku, a dále jednotlivé lokality na Jesenicku, v nichž byli zajatci umístěni.

Sto šedesát pracovních komand

V regionu existovalo sto šedesát pracovních komand, kterými prošlo šest tisíc zajatců. Komanda měla velmi různou podobu: od komplexu bývalého kněžského semináře ve Vidnavě, kde byli ubytováni francouzští důstojníci, přes ubikace v areálech průmyslových závodů až po lágry s dřevěnými budovami obehnanými ostnatým drátem hluboko v lesích, kde byli na nejtěžší práci umísťováni zejména Sověti.

Největší z těchto lágrů se nacházely na Rejvízu, v areálu MUNA v Mikulovicích a u Domašova. Dnes z nich nezbylo prakticky nic s výjimkou trojice lesních hřbitovů. Na MUNĚ připomínka mrtvých chybí, místo hromadného hrobu je neznámé.

Mezi tím, jak nacisté zacházeli s vězni různých národností, byl obrovský rozdíl. Zatímco v případě západních zajatců museli dodržovat veškeré konvence, v případě sovětských nedodržovali prakticky nic. „Životnost Sovětů v letech 1941 až 1942, pokud se dostali do těch lesních táborů, byla zhruba dva měsíce. Nemoci, špatná strava, otřesná hygiena, žádná zdravotní péče. Většinou to byla kombinace všech těchto věcí,“ líčí Roman Janas.

Rodáka z Valašska s britským občanstvím zajali na Krétě

Třetí část knihy je věnována příběhům patnácti zajatců různých národností. Jediným Čechoslovákem mezi nimi je Kurt Groll. Rodák z Valašského Meziříčí židovského původu na začátku války uprchl. V Palestině vstoupil do britského vojska a byl zajat na Krétě. Protože měl v té době britské občanství, nebyl automaticky poslán do koncentračního tábora, ale do tábora v Łambinowicích, odkud se dostal na Jesenicko.

Kurt Groll patřil k těm šťastnějším zajatcům, kteří válku přežili. V letošním roce navštíví válečné muzeum v České Vsi, které Roman Janas vybudoval, jeho dcera žijící v Mexiku. Nebude to první podobná návštěva. Potomků zajatců přijelo na Jesenicko už několik.

„Je to pro ně hodně důležité. Potomci západních zajatců většinou ví, jak životy jejich předků skončily. Jde jim hlavně o to jít po stopách zajetí jejich předka. V případě sovětských zajatců byly informace prakticky úplně neznámé. Až já jsem jim dal echo, že v třeba Domašově leží jejich předek,“ nastiňuje Roman Janas.

Ani konec války neznamenal pro řadu zajatců osvobození. Mnozí ze Sovětů skončili s cejchem zrádců v gulazích. Mezi 130 vězni, kteří zemřeli v kraji pod Pradědem, bylo sedmdesát procent etnických Rusů následovaných Ukrajinci, Bělorusy a Kazachy.

Rudoarmějec z náměstí skončil v tovární kotelně

Jak se během nedávné historie měnil pohled na Sověty, ilustruje socha rudoarmějce. Postavena byla na místě někdejšího hrobu Marka Mefodjeviče Fedorčenka na dnešním náměstí Hrdinů v Jeseníku. Stalo se tak v roce 1965, dvacet let poté, co byly ostatky sovětského vojáka padlého poslední den druhé světové války u nedalekého hotelu Krone přeneseny na hřbitov v Bruntálu.

Pietní akce u sochy rudoarmějce byly neodmyslitelně spjaty s režimními oslavami a manifestacemi. Po sametové revoluci byla socha, jejímž předobrazem byl Fedorčenko, opakovaně potřísněna rudou barvou. Na začátku devadesátých let ji město nechalo demontovat. Ležela v areálu technických služeb, poté v bývalé tovární kotelně.

„Měli jsme velké problémy ji sem dostat. Jednu chvíli jsem si myslel, že zůstane před muzeem. Už tak je poničená. Pokud by se nám ji sem dostat nepodařilo, myslím, že ta socha by už dnes nebyla,“ míní Roman Janas s odkazem na poškozování soch a památníků v souvislosti s válkou na Ukrajině.

V reáliích dneška by Fedorčenko byl občanem napadeného státu. „Přitom si nikdo neuvědomí, že Fedorčenko se narodil v Poltavě, což je Ukrajina,“ dodal Roman Janas.

Od těžkých témat historie si nyní chce odpočinout. „Chtěl bych vydat knihu pohádek. Mám je napsané, korektura je hotová. Hodně spolupracují s místní základkou, která příští rok slaví šedesát let. Chtěl bych, aby pro knížku školáci nakreslili obrázky,“ odhaluje své plány.