Po návratu založil vlastní firmu s aktivitami v oblasti navrhování receptur pro výrobce potravin a ve čtrnáctitisícovém Zábřehu otevřel kulinářský ateliér. Spolu se svým kolegou Luďkem Munzarem rovněž pořádá kurzy vaření pro veřejnost. Takový seminář je v malém městě výjimkou.

„Kurzy vaření se pořádají ve velkých městech. Hlavně v Praze, trochu v Brně nebo v Ostravě. V Olomouci jsme našli jednu restauraci, která je nabízí. Obavy, že o kurzy nebude zájem, samozřejmě mám, ale není to náš nosný předmět podnikání. Prostě to zkoušíme. Pokud budou mít lidé o kurzy zájem, budeme na tom dále stavět,“ říká Bezchleba.

V kurzech zúročuje své zkušenosti ze světa. Zájemci mohou navštívit kurz italské nebo francouzské kuchyně, inspirovat se gurmánským menu nebo se mohou naučit vařit sladkovodní ryby.

„Současná česká kuchyně je narozdíl od ostatních mnohem méně pestrá, co se týká výběru surovin. Je otázkou, jestli je to proto, že je v běžných obchodech málo dostupných čerstvých surovin, nebo že je lidé neumějí použít. Pravda je možná někde uprostřed. Obchodník si nemůže dovolit objednat zajímavé zboží, které by potom vyhodil, protože je nikdo nekoupí,“ míní.

U Čechů poukazuje v souvislosti se stravováním ještě na jeden charakteristický rys.

„Český člověk si většinou řekne: když už mám ušetřit, tak na čem jiném, než na jídle. Raději se odbude ve svém jídelníčku, než aby se uskromnil na jiných věcech. To vynikne například ve srovnání s Francouzi, kteří neváhají projíst půl výplaty. Potrpí si na regionální značky, na označení původu surovin. Když porovnáte regály se sýry, čerstvými rybami, zeleninou a ovocem v obchodech v České republice a ve Francii, člověk by zaplakal,“ glosuje Bezchleba.

Čeští strávníci, zejména ti starší, jsou podle Olina Bezchleby konzervativní a nenechají na svou „klasiku“ dopustit. Stejně tak se ale velmi pomalu mění trendy v hromadném stravování ve školách.

„Vaří se pořád podle norem, které byly zavedeny před dvaceti, třiceti lety. Kantýny a jídelny jsou ale na druhou stranu limitovány i cenově. Mezi restauracemi, které nabízejí obědová menu, zuří cenová válka,“ vysvětluje a dodává, že místo důrazu na kvalitu se snaží jejich provozovatelé nalákat zákazníka především nízkou cenou.

Ačkoli nechodí do restaurací denně, souhlasí Olin Bezchleba s názorem, že kvalita mnohých obědových menu je tristní.

„Problémem je nedostatečná pestrost a proměnlivost nabídky, tlak na cenu a někdy i pohodlnost kuchaře. Dobré jídlo se dá často uvařit i za třicet korun. Dlouhodobě nabízet jídla za cenu průmyslově vyráběného sendviče je ale nešťastné,“ je přesvědčen světaznalý kuchař.